Toto téma mě přimělo uvědomit si, že jednoho krásného dne se ponořím do své paměti a najdu tam prázdná místa. Temné díry, kde kdysi přebývaly vzpomínky, avšak teď převládá zapomnění. Musela jsem se zamyslet, co budu dělat, až budu stará a těchto prázdných místeček bude přibývat. Třeba nakonec zapomenu vše a nebudu ani tušit, jaký život jsem prožila.
Problém s pamětí mám i teď. V mých osmnácti letech si musím vše důležité zapisovat, jinak to zapomenu. Nepamatuji si jedinou básničku, kterou jsem se kdy učila do školy nebo na recitační soutěž. Nepamatuji si učivo ze školy, které jsem se učila před dvěma týdny a zdárně zvládla test. Někdy si při testuv zpomenu na barvu nadpisu ve svých poznámkách, ale ne na chtěnou informaci. Stává se mi, že i zapomenu věc, kterou mi někdo řekl sotva před minutou. Zapomínám, co důležitého mi říkají lékaři při prohlídkách, zapomínám úkoly, zapomínám důležité události z mých příběhů a tudíž si je musím znovu přečíst, abych si vzpomněla. Zapomínám hlavně rozhovory a slova. Je jedno, před jakou dobou se odehrály, ale například den poté si už nepamatuji, co jsem to vlastně řekla. Pak vznikají zmatky a neshody. Někteří lidé si myslí, že lžu, když řeknu, že už si přesně nepamatuji, co jsem vypustila z úst. Myslí si, že se snažím vyhnout zodpovědnosti a následkům. Zapomínám, co mají lidi ten den na sobě, jaký mají účes a pak se každý diví, že jsem si nevšimla nového sestřihu. Jenže já si ani nepamatuji, jak vypadal ten starý.
Netušíte, jak moc mi vadí moje hrozná paměť, moje nelogická mysl a mnohdy hloupé výroky, nad kterými nepřemýšlím, než je vypustím z úst. Když však tak přemýšlím nad mojí pamětí, co budu dělat, až mi bude padesát? To už si nebudu pamatovat ani to, co jsem řekla před minutou? Budu si vůbec pamatovat své jméno?
Domnívám se, že zapomínám schválně jen to, co je mojí mysli nějakým způsobem nepříjemné. Hádky s kamarádkou, dohady s bratry nebo rodiči, nadávky a vynucené sliby, to vše se mi vykouří z hlavy dřív, než si to stihnu uložit. Proč?
Začala jsem si kvůli tomu psát i deník. Částečně, abych se měla komu vypovídat z těch nejniternějších záležitostí a částečně proto, abych v případě potřeby nahlédla dovnitř a vzpomněla si, co že se to vlastně stalo a co jsem řekla. Problémem je, že můj deník je spíše na citové vlně, ani tak do něj nezapisuji podrobné popisy událostí jako spíš emoční výlevy své mysli. A navíc, dřív než se rozhodnu tam zapsat nějakou důležtou věc ze svého života, dříve než si k tomu najdu čas, už mi nepřipadá tak důležitá a pak se mi postupně vypaří ze vzpomínek.
Nepřipadá mi, že bych měla nějakou nemoc. Jen má zkrátka mizernou paměť.
Až mi bude padesát, možná si nebudu pamatovat nic. A pak z nějakého skrytého koutku vyhrabu své deníky a alespoň si vzpomenu na to, jak strašně jsem za mlada zapomínala.




