Zdravím všechny návštěvníky blogu. Jsem amatérská spisovatelka s až příliš smělými plány. Doufám, že vás můj blog zaujme alespoň zlomkem a najdete zde něco, s čím se ztotožníte. Jmenuji se Jana, na blogu si však říkám Jannie. Přeji hezké počtení a zanechte odkaz, ať vám mohu návštěvu oplatit.

Srpen 2014

Ztracené navždy?

30. srpna 2014 v 12:26 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Toto téma mě přimělo uvědomit si, že jednoho krásného dne se ponořím do své paměti a najdu tam prázdná místa. Temné díry, kde kdysi přebývaly vzpomínky, avšak teď převládá zapomnění. Musela jsem se zamyslet, co budu dělat, až budu stará a těchto prázdných místeček bude přibývat. Třeba nakonec zapomenu vše a nebudu ani tušit, jaký život jsem prožila.
Problém s pamětí mám i teď. V mých osmnácti letech si musím vše důležité zapisovat, jinak to zapomenu. Nepamatuji si jedinou básničku, kterou jsem se kdy učila do školy nebo na recitační soutěž. Nepamatuji si učivo ze školy, které jsem se učila před dvěma týdny a zdárně zvládla test. Někdy si při testuv zpomenu na barvu nadpisu ve svých poznámkách, ale ne na chtěnou informaci. Stává se mi, že i zapomenu věc, kterou mi někdo řekl sotva před minutou. Zapomínám, co důležitého mi říkají lékaři při prohlídkách, zapomínám úkoly, zapomínám důležité události z mých příběhů a tudíž si je musím znovu přečíst, abych si vzpomněla. Zapomínám hlavně rozhovory a slova. Je jedno, před jakou dobou se odehrály, ale například den poté si už nepamatuji, co jsem to vlastně řekla. Pak vznikají zmatky a neshody. Někteří lidé si myslí, že lžu, když řeknu, že už si přesně nepamatuji, co jsem vypustila z úst. Myslí si, že se snažím vyhnout zodpovědnosti a následkům. Zapomínám, co mají lidi ten den na sobě, jaký mají účes a pak se každý diví, že jsem si nevšimla nového sestřihu. Jenže já si ani nepamatuji, jak vypadal ten starý.
Netušíte, jak moc mi vadí moje hrozná paměť, moje nelogická mysl a mnohdy hloupé výroky, nad kterými nepřemýšlím, než je vypustím z úst. Když však tak přemýšlím nad mojí pamětí, co budu dělat, až mi bude padesát? To už si nebudu pamatovat ani to, co jsem řekla před minutou? Budu si vůbec pamatovat své jméno?
Domnívám se, že zapomínám schválně jen to, co je mojí mysli nějakým způsobem nepříjemné. Hádky s kamarádkou, dohady s bratry nebo rodiči, nadávky a vynucené sliby, to vše se mi vykouří z hlavy dřív, než si to stihnu uložit. Proč?
Začala jsem si kvůli tomu psát i deník. Částečně, abych se měla komu vypovídat z těch nejniternějších záležitostí a částečně proto, abych v případě potřeby nahlédla dovnitř a vzpomněla si, co že se to vlastně stalo a co jsem řekla. Problémem je, že můj deník je spíše na citové vlně, ani tak do něj nezapisuji podrobné popisy událostí jako spíš emoční výlevy své mysli. A navíc, dřív než se rozhodnu tam zapsat nějakou důležtou věc ze svého života, dříve než si k tomu najdu čas, už mi nepřipadá tak důležitá a pak se mi postupně vypaří ze vzpomínek.
Nepřipadá mi, že bych měla nějakou nemoc. Jen má zkrátka mizernou paměť.
Až mi bude padesát, možná si nebudu pamatovat nic. A pak z nějakého skrytého koutku vyhrabu své deníky a alespoň si vzpomenu na to, jak strašně jsem za mlada zapomínala.

Knižní výzva na školní rok 2014/2015

29. srpna 2014 v 17:08 | Jannie Wearbliss |  Zaujalo mě
Brouzdala jsem takhle blogy a na jednom z nich jsem nalezla zajímavý projekt. Ihned mě to zaujalo a řekla jsem si, že by to byla dobrá příležitost, jak se znovu dostat do čtivé mánie. Co jsem na střední škole, omezuji čtení víc a víc a docela mě to trápí. Teď si to snad vynahradím a během roku se pokusím přečíst díla, která mě vždycky lákala. Seznam zatím není úplný, postupně budu doplňovat. Za nápad mnohokrát děkuji blogerce Kikabu.


1. Johann Wolfgang Goethe - Utrpení mladého Werthera

2. Georg Orwell - 1984

3. Jerome David Salinger - Kdo chytá v žitě

4. Ray Brandbury - 451 stupňů Fahrenheita

5. Karel Čapek - RUR

6. Ladislav Fuks - Spalovač mrtvol

7. Ruta Sepetys - V šedých tónech

8. Alessandro D´Avenia - Bílá jako sníh, rudá jako krev

9. Jonas Jonasson - Stoletý stařík, který vylezl z okna a zmizel

10. Markus Zusak - Zlodějka knih

11. Alex Scarrow - Jezdci časem

12. Ursula Poznanski - Erebos

13. Kerstin Gierová - Rudá jako rubín

14. Jojo Moyes - Než jsem tě poznala

15. Kateřina Tučková - Žitkovské bohyně

16. Ransom Riggs - Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti

17. Petr Ludwig - Konec prokrastinace

18. David Mitchell - Atlas mraků

19. Mario Puzo - Kmotr

20. Stephen King - Zelená míle

21. Daniel Keyes - Růže pro Algernon

22. Susanna Kaysen - Narušení

23. Ken Kesey - Vyhoďme ho z kola ven

24. John Steinbeck - O myších a lidech

25. Arthur Golden - Gejša

26. Matthew Quick - Terapie láskou

27. Alle Ginsberg - Kvílení

28. Vladimir Nabokov - Lolita

29. Romain Rolland - Petr a Lucie

30. Arnošt Lustig - Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou

31. Ladislav Fuks - Pan Theodore Mundstock

32. William Golding - Pán much

33. Boris Vian - Pěna dní

34. Rudolf Vrba - Utekl jsem z Osvětimi

35. Daniel Wallace - Velká ryba

36. David Nicholls - Jeden den

37. Erich Kulka - Útěk z tábora smrti

Svět se stále točí

25. srpna 2014 v 20:49 | Jannie Wearbliss |  Básně
Špinavé bahno
se mísí s naší krví,
když ležíme v dešti
svět o nás neví.

Jsme uvězněni, biti,
odcizeni vlasti
kdo má to právo nezlomné
nám na hrdlo meče klásti?

Jsme mrtví a živí
žaludek kručí hladem
naše city nedůležité
leží jen tak ladem.

Leží netknuté
tiše ohlodávány krysami
těžko říct zda bezcitnost
či raději ať je Bůh s námi?

A kde je teď, když prosíme
spíláme vzhůru dlaně
nepošle však boží trest
či hrůzný hněv na ně!

Jsme vehnáni v mlhy strachu
odporný smrad se šíří
kašel, krev a hleny jen
se po podlaze plíží.

Hledíme do tváří zubožených
a jsou jak naše, ty oči
jsme jimi a oni námi
a svět se stále točí.


*Pokus o vystihnutí atmosféry z koncentračního tábora. Nemám na to právo a vím to, ale ta slova ze mě zkrátka vytryskla. Je to pro mě definice lhostejnosti.

Hvězd nespočet

24. srpna 2014 v 0:49 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Hledím vzhůru a počítám hvězdy
vlny času mi tečou mezi prsty
toulám se uvnitř hvězdných světů
z té krásy neschopná vyslovit větu.

Své sny vyřknu, když hvězda padá
tiše křičím, mé srdce strádá
toužím po výbuchu, po pádu měsíce
jen to splní mých snů nejvíce.

Světlo hvězdy toužím mít ve sklenici
rozežhnout ji místo plamenů svící
dívat se jak nádherně září
cítit ten jas na své tváři.

Toulám se ve hvězdách, na rtech vzdech
letím naději na křídlech
doufám, že nespadnu, že dospěju cíle
chce to jen světlo hvězd a dosti píle.

Život a víra

18. srpna 2014 v 11:54 | Jannie Wearbliss |  Zamyšlení nad životem
V našem světě je spousta věcí, v něž můžeme věřit. Věříme v Boha nebo i hromadu bohů, věříme v osud, hodnotu času, Ježíška nebo lásku. Lidé jsou od přírody naprogramovaní tak, aby v sobě nesli potřebu k něčemu vzhlížet. Mít svoji modlu, na niž by mohli svést všechna svá trápení, ale i úspěchy. Svět má svůj řád, který zkrátka funguje za pomoci vyšší moci, ale ta má pro každého jinou podobu.
Nechci nikoho urážet, ale když kolem sebe vidím tu stále zmenšující se skupinu, která věří v Boha, říkám si, jak jsou pošetilí. Je to názor nevyspělé ženy, ale přesto si myslí, že jsem natolik dospělá, abych ho dokázala vyslovit. Jak si ti lidé mohou myslet, že Bůh je stvořitelem všeho kolem nás? Jak se mohou domnívat, že jim bude vždycky nápomocen? Jak jen můžou žít s představou, že všechny jejich činy řídí Bůh a že co se stane, bylo jeho vůlí? Jako by neměli už dost důkazů, že žádný Bůh nad námi nebdí! A pokud ano, tak se cpe popcornem a baví se nad naším utrpením.
Odpusťte mi takové rouhání, ale já si nedokážu pomoct. Téměř každou neděli stojím v kostele a poslouchám všechny ty zdlouhavé modlitby a řeči o božské nezlomnosti a o oběti Ježíše Krista. Pak čtu přímluvy před zraky všech lidí, kteří tomu bezmezně věří a předem vím, že je to k ničemu. Prosím Boha (já, bezbožná osoba bez špetky víry), aby pomohl nemocným, chudým, starým. V podstatě vysílám k nebesům prosbu, aby tu vládu převzal Bůh a nastolil rovnováhu. Nic se neděje. Svět je zcela závislý na lidských činech a svědomí, nikoliv na Boží mocné ruce!
Tohle je můj názor. Prosím, nevyvracejte mi ho, neboť já se vás nepokouším změnit. Jen podávám dle mého názoru rozumné argumenty. Připadá vám divné, že nevěřím v Boha a přesto chodím do kostela? Ne, není v tom žádné nadějeplné očekávání, že snad jednou spatřím boží světlo. Jsem nucena. Kdysi jsem možná v Boha věřila. Ale byla to ta dětská víra, kdy každá tajemnost byla magická a automaticky vysvětlená jako kouzlo. A kdo jiný by nám přece mohl donést tak krásné dárky, než Ježíšek?
Byla bych upřímně ráda, aby moje maminka pochopila můj postoj a nenutila mě. Snažím se jí to vysvětlit už dlouho, ale ona tvrdohlavě odmítá přijmout fakt, že žádné z jejích dětí není věřící. Tedy alespoň ne v Boha. A tak pochop, drahá matko (i když si tohle nikdy nepřečteš), že já se nezměním. Otázka víry je každého věc. Každý by si měl sám za sebe zvolit, k čemu bude vzhlížet, a na co bude svádět své činy. V co bude bezmezně věřit.
Kdyby se nám přímo teď propadla střecha nad hlavou, matka i babička by spílaly k nebesům, proč jen je Bůh tak nemilosrdný. A proč tedy je? Nic neprovedly a přesto byly potrestány. A neměl by být náhodou Bůh milostivý a spravedlivý?
Já bych jim řekla, že to byl zkrátka osud. Protože osud je předem dán, takže nezáleží na tom, jak se chováme a co děláme, stejně přijde to, co přijít má. Věřím, že je svět nespravedlivý. Někdo zaslouží trest a někdo ne, avšak dostanou ho oba. Nedělám si iluze, že každý jednou dojde zaslouženého konce. Všechny nás totiž čeká to samé, smrt. Protože žádná víra není tolikrát doložená, jako víra v smrt. Mezi narozením a smrtí je jen čas, který nám nenáleží, máme ho vypůjčený a je na nás jak s ním naložíme. Jen se zkrátka stává, že je nám ten čas uzmut.
Možná jsem podle vás hloupá a nedozrálá a pokrytecká, ale vlastně věřím ve spoustu věcí. V tu spoustu malých drobností, které utvářejí lidský život. Ve špatné i dobré.
Jenom ne v Boha.
Takže vás prosím o váš názor, jak na víru tak na tento článek.

Hvězdy nám nepřály - John Green

17. srpna 2014 v 9:41 | Jannie Wearbliss |  Recenze

Poprvé jsem viděla film, což mě v konečné fázi trochu mrzelo (většinou to dělám naopak, protože pak jsem připravená na to, co přijde). Jenže tady jsem nemohla být připravená na nic. Nebrečím u filmů, u tohoto jsem také nebrečela, avšak připadala jsem si značně bezcitně.
U knihy jsem brečela. Přečetla jsem ji za jeden den. Nedokázala jsem se odlepit, třebaže jsem věděla, co hlavní postavy čeká. A tak to je. Vesměs je předem jasné, že na konci příběhu nás čeká smrt. Je to předvídatelné. Vsadím se, že většina z vás si myslela, že to bude Hazel. Ale i přes tu vidinu smrti stále sedíme a čteme dál. Víme, že nás to bude bolet, že to bude bolet hlavně Hazel.
Jejich příběh je plný životních pravd, které je těžké si přiznat. Jsou to věci, o kterých v hloubi duše víme, ale nedokážeme je popsat. Možná si je ani nechceme uvědomovat. John Green nám je naservíroval spolu s břitkým černým humorem a milostným příběhem, jenž kupodivu nepřetékal přeslazeností. Spíš byl od začátku plný hořkosti; jak hlavní hrdinové tak čtenáři nebo diváci věděli, co je čeká.
Kniha dáva všem pořádnou ránu. Příběh je psán čtivě, vtipně a způsobí, že se do něj zamilujete. Způsobí vám závislost na Gusových vtípcích a Hazeliných úsměvech. Pak o oboje příjdete a zarazí vás to kruté uvědomění, které si nechcete připouštět. Že každý z nás někdy umře. Může to být dřív nebo později, ale stane se to. Jim se to stane možná jen o trochu dřív.
Na druhou stranu je třeba tohle vědět a je třeba se i smát. John Green spojil tyto dva důležité fakty a napsal úžasný příběh. Napsal příběh, u něhož se v jednu chvíli smějete, až se popadáte za břicho a vzápětí se vám chce brečet. Příběh, na němž jste závislí a i po skončení musíte nad spoustou věcí z něj přemýšlet. Příběh, z něhož se dozvíte spoustu věcí a dostanete velká ponaučení. Že lidi vždycky nejsou takoví, jak jsme očekávali. Že i ta nejtajnější přání se mohou splnit. Že je život nefér a nikdo nevyklouzne bez újmy. Že každý musí odevzdat svou daň.
Dostala mě Hazelina pohřební řeč. Její zármutek i Gusův zármutek, neboť oba věděli, jak blízko jsou vlastně smrti. Brečela jsem, ale těžko říct, zda pouze nad tím srdceryvným příběhem nebo i nad svým životem. V podstatě lidé málokdo opravdu vědí, proč pláčou. Pak jsem si říkala, že nikdy nechci zažít takovou bolest jako Hazel. Je to pošetilé, neboť ji určitě zažiji. To je nevyhnutelné. A stejně jako ona si budu moct vybrat, kdo mi ji způsobí.
Takže čtěte a dívejte se, protože vám to dá lekci. Lekci, která se nezapomíná. Lekci, kterou všichni potřebujeme.


Do smrti mojí manou

14. srpna 2014 v 14:52 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Každý z nás měl v životě spoustu písní, které jej určitou dobu doprovázeli všude. Čím nás to ta hudba tak přitahovala? Byl to text, s nímž jsme se ztotožňovali, líbila se nám hudba a nebo to bylo spíš hezkým zpěvákem? Vždycky je tomu jinak. Každá z těch oblíbených nás něčím uchvátila. Byli jsme na ní závislí, po čase nás však omrzela a my hledali pochopení v jiném textu. Nikdy jsme u ní nezůstali dlouho, neboť nestálost je lidem vlastní.
Jsem na tom stejně, avšak vždycky, když si po čase pár těch oblíbených pustím, najdu v nich opět něco nového. V podstatě mohu říct, že moje oblíbené písničky mě doprovází neustále.

Two steps from hell -Nero = přijemný doprovod ke psaní


Ludovico Einaudi - Experience = povzbudí, ať už dělám cokoliv


Fergie - A little party never kill nobody = vždy zlepší náladu


A Great Big World and Christina Aguilera - Say Something = nutí mě přemýšlet nad svým životem


Martin Solveig and The Cataracs ft. Kyle - Hey Now = nutí mě udělat to, co je potřeba udělat

Vaření...požitek nebo utrpení?

12. srpna 2014 v 11:40 | Jannie Wearbliss |  Deníkové zápisky
Jsem sobec, když mě baví vařit jen pro sebe?
Matce utkvěla nezlomná představa, že prázdniny nejsou časy odpočinku a nicnedělání, ale prostého otročení. Tak bych nazvala téměř každodenní lopotinu u sporáku a následné nevděčné přežvykování bratrů a odfrkování se spoustou kritiky. Není divu, že mě nebaví vařit pro takové stádo, když pak neslyším jediné slůvko díků. Nejsem v kuchyni amatér, leccos už zvládnu, ale vaření mě nebaví pokud nevařím pro sebe nebo pro dva lidi max. Pečení to je jiná. Jak je to jen možné, ptám se? V pečení sušenek se přímo vyžívám.
Zrovna dneska jsem měla chuť mrštit s cibulí z okna, jelikož se mi neustále spouštěly slzy. Rozvařila jsem těstoviny, což ještě není taková hrůza, ale možná mi trochu ujela ruka se solí. Nyní se uklidňuji klasickou hudbou a doufám, že jídlo bude poživatelné. Už se těším na ty nesnesitelné řeči od drahé matky, co všechno se mi nepovedlo a následné poučení, čím víc praxe, tím lepší výsledky. Chápe tady někdo, že o praxi nestojím?
Možná se najdou tací, kteří budou vehementně tvrdit, že ženy patří do kuchyně a měly by umět vařit. Nesnáším škatulkování a bývá mi řečeno, že jsem feministka, takže tyto názory rázně odmítám. Chlapi se nám přece neustále serou do vaření, takže nejspíš řeknu příště bratrům, ať si kuchtí sami a nechají mě s mými rozvařenými těstovinami být.
Jak jste na tom s vařením vy?

Černobílý svět - Kathryn Stockettová

11. srpna 2014 v 9:53 | Jannie Wearbliss |  Recenze


Tuhle knihu jsem si půjčila kvůli tomu, že jsem shlédla film a ten mě naprosto ohromil. Dříve, než knihu zhodnotím, stručně popíši děj.

Dalo by se říci, že hlavní hrdinky jsou tři, třebaže jedna z nich má jakousi vážnější roli. Aibileen je černá služka pracující pro jednu z tzv. paniček paní Leefoltovou. Žezlo vlády nad všemi paničkami drží paní Hilly Holbrooková. V podstatě je to diktátorka. A u její matky pracuje černá Minny, hubatá drzá, avšak dobrosrdečná hospodyně s násilnickým manželem. Aibileen a Minny jsou přítelkyně a nikdo z bílých lidí nedokáže pochopit, jaká nerovnoprávnost se odehrává na předměstí v Jacksonu v Mississippi (a v podstatě i v celých státech) kromě slečny Skeeter Phelanové, začínající mladé spisovatelky. Tyto tři ženy se spojí v tichém boji proti nespravedlnostem a společně vytvoří knihu zpovědí černých služek, která alespoň napomůže tento stav změnit.

Je opravdu obdivuhodné, čím se všechny věci rozhýbali. Skeeter by si možná nevšimla těch drobných, avšak ve skutečnosti velkých propastí mezi bílými a černými, nebýt její kamarádky Hilly, která urážkami k černým nešetří. Aibileen by nikdy nesouhlasila se spoluprací, kdyby nebylo Hillyiny iniciativy pro hygienu a oddělených toalet. Minny by též nikdy nepřidala ruku k dílu nebýt Hillyiny vypočítavosti.

Zdá se, že za veškeré dění může paní Hilly. Sama si pro sebe vykopala hrob. Ačkoliv se zdá, že zpočátku může vyhrát a zhatit veškerou snahu a plány, všechny tři ženy na ni mají pojistku, dosti nechutnou, avšak účinnou. Kdo viděl film nebo četl knihu, jistě se teď se mnou zasměje. Ale hlavní je to, čeho tím ženy dosáhly. Kniha vyšla, avšak pro naše hrdinky se mění máloco. Aibileen je dokonce vyhozena, což je poslední zoufalý krok paní Hilly. Zdá se, že její příběh nekončí šťastně; vždyť je bez práce a je jisté, že ji žádná panička díky paní Hilly již nepřijme. Avšak Aibileen si nestěžuje. Dokázala něco, na co by se málokdo zmohl. Pomohla napsat knihu, díky níž mohla v té době i zemřít. Pomohla říct všem okolo pravdu o tom, jaké ve skutečnosti jsou bílé paničky. Nešlo však jen o kritiku, byla to jen čirá pravda.

Kniha mě velice bavila, těšila avšak také rozesmutňovala. Nikdy nebrečím u knihy a ani tato nebyla výjimkou, avšak kdybych byla taková povaha, jistě bych slzu uronila. Je to psáno vzletně, lehce a přitom se jedná o tak závažné téma lidské minulosti. Některé nerovnoprávnosti se nevyhladily dodnes, avšak kniha nám dokazuje, že za vše stojí bojovat, jen stačí věřit, pracovat a nedát se zastrašit. Na každého v životě čeká jistá paní Hilly Holbrooková a ta se jen tak nezalekne. Bojujte za to, v co věříte. A pokud jste stále na pochybách, přečtěte si tuto knihu. Je to řečiště čiré a nevyčerpatelné síly.

Kouzelná země

10. srpna 2014 v 23:13 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Jako malá jsem si vždycky přála žít v nějakém vymyšleném světě. Ať už to byly Bradavice, Středozem, Narnie nebo Alagaesia, toužila jsem je navštívit, poznat zvyky tamních lidí a také v nich žít. Téměř všechno mi tam připadalo tak kouzelné, tak oslňující, proto mě také bolelo pomyšlení, že se mi takové pocty nikdy nedostane.
Jak jsem dospívala, moje touha nemizela. Naopak. Čím více jsem poznávala okolní svět, to co se stalo a stále děje, povahu lidí a vlastně i sebe samé, tím více jsem si přála uprchnout. Opět jsem nalézala útěchu v bájných zemích plných kouzel a jakési naivní představy, že všechno je tak, jak má být. Přála jsem si mít vlastního avatara a prohánět se po krajinách Pandory. Toužila jsem žít na té mírumilovné planetě, kde lidé milovali přírodu, žili v souladu s ní a nepokoušeli se ji zkrotit. Nebyli hamižní, lstiví ani vypočítaví. Přála jsem si život, který neovládají stroje, internet a mocnosti nenápadně tahající za nitky.
Upřímně se divím lidem okolo mě, kteří to nepociťují jako já. Mně realita zdaleka nestačí, naopak mě ubíjí. Tíha samotné lidskosti, lidských činů, hříchů a povahy mě nechce opustit a já stále více toužím žít jinde a jinak. Stále více si přeji, aby existovala nějaká reálná kouzelná země pro lidi jako já. Pro lidi, kteří si za víčky přehrávají sny a toulají se ve svém vlastním světě plných ideálů hluboko uvnitř si vědomi, jak hloupě se chovají.
Sama se až divím své vlastní pošetilosti. Vím až moc dobře, že tohle se přece nikdy nemůže stát. Navždy budu žít tady, na Zemi. Své kouzelné země, kde se žije tak jak má, si mohu pouze vybájit. Vymyslet si je a občas j navštívit s pocitem lehkomyslnosti a s myšlenkou a nadějí, že možná přece jen někde existují.