

Poprvé jsem viděla film, což mě v konečné fázi trochu mrzelo (většinou to dělám naopak, protože pak jsem připravená na to, co přijde). Jenže tady jsem nemohla být připravená na nic. Nebrečím u filmů, u tohoto jsem také nebrečela, avšak připadala jsem si značně bezcitně.
U knihy jsem brečela. Přečetla jsem ji za jeden den. Nedokázala jsem se odlepit, třebaže jsem věděla, co hlavní postavy čeká. A tak to je. Vesměs je předem jasné, že na konci příběhu nás čeká smrt. Je to předvídatelné. Vsadím se, že většina z vás si myslela, že to bude Hazel. Ale i přes tu vidinu smrti stále sedíme a čteme dál. Víme, že nás to bude bolet, že to bude bolet hlavně Hazel.
Jejich příběh je plný životních pravd, které je těžké si přiznat. Jsou to věci, o kterých v hloubi duše víme, ale nedokážeme je popsat. Možná si je ani nechceme uvědomovat. John Green nám je naservíroval spolu s břitkým černým humorem a milostným příběhem, jenž kupodivu nepřetékal přeslazeností. Spíš byl od začátku plný hořkosti; jak hlavní hrdinové tak čtenáři nebo diváci věděli, co je čeká.
Kniha dáva všem pořádnou ránu. Příběh je psán čtivě, vtipně a způsobí, že se do něj zamilujete. Způsobí vám závislost na Gusových vtípcích a Hazeliných úsměvech. Pak o oboje příjdete a zarazí vás to kruté uvědomění, které si nechcete připouštět. Že každý z nás někdy umře. Může to být dřív nebo později, ale stane se to. Jim se to stane možná jen o trochu dřív.
Na druhou stranu je třeba tohle vědět a je třeba se i smát. John Green spojil tyto dva důležité fakty a napsal úžasný příběh. Napsal příběh, u něhož se v jednu chvíli smějete, až se popadáte za břicho a vzápětí se vám chce brečet. Příběh, na němž jste závislí a i po skončení musíte nad spoustou věcí z něj přemýšlet. Příběh, z něhož se dozvíte spoustu věcí a dostanete velká ponaučení. Že lidi vždycky nejsou takoví, jak jsme očekávali. Že i ta nejtajnější přání se mohou splnit. Že je život nefér a nikdo nevyklouzne bez újmy. Že každý musí odevzdat svou daň.
Dostala mě Hazelina pohřební řeč. Její zármutek i Gusův zármutek, neboť oba věděli, jak blízko jsou vlastně smrti. Brečela jsem, ale těžko říct, zda pouze nad tím srdceryvným příběhem nebo i nad svým životem. V podstatě lidé málokdo opravdu vědí, proč pláčou. Pak jsem si říkala, že nikdy nechci zažít takovou bolest jako Hazel. Je to pošetilé, neboť ji určitě zažiji. To je nevyhnutelné. A stejně jako ona si budu moct vybrat, kdo mi ji způsobí.
Takže čtěte a dívejte se, protože vám to dá lekci. Lekci, která se nezapomíná. Lekci, kterou všichni potřebujeme.


Uvažovala jsem jestli si přečíst knihu nebo kouknout na film... Zatím jsem se nedostala ani k jednomu, ale vypadá to hodně zajímavě :)