Špinavé bahno
se mísí s naší krví,
když ležíme v dešti
svět o nás neví.
Jsme uvězněni, biti,
odcizeni vlasti
kdo má to právo nezlomné
nám na hrdlo meče klásti?
Jsme mrtví a živí
žaludek kručí hladem
naše city nedůležité
leží jen tak ladem.
Leží netknuté
tiše ohlodávány krysami
těžko říct zda bezcitnost
či raději ať je Bůh s námi?
A kde je teď, když prosíme
spíláme vzhůru dlaně
nepošle však boží trest
či hrůzný hněv na ně!
Jsme vehnáni v mlhy strachu
odporný smrad se šíří
kašel, krev a hleny jen
se po podlaze plíží.
Hledíme do tváří zubožených
a jsou jak naše, ty oči
jsme jimi a oni námi
a svět se stále točí.
*Pokus o vystihnutí atmosféry z koncentračního tábora. Nemám na to právo a vím to, ale ta slova ze mě zkrátka vytryskla. Je to pro mě definice lhostejnosti.


úžasné, je hrozné co se dělo a myslím, že by se to mělo připomínat, aby se na utrpení těch lidí nezapomnělo...