Zdravím všechny návštěvníky blogu. Jsem amatérská spisovatelka s až příliš smělými plány. Doufám, že vás můj blog zaujme alespoň zlomkem a najdete zde něco, s čím se ztotožníte. Jmenuji se Jana, na blogu si však říkám Jannie. Přeji hezké počtení a zanechte odkaz, ať vám mohu návštěvu oplatit.

Září 2014


Žiju, abych umřela

26. září 2014 v 23:37 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
"Celý život je jen cesta ke smrti." - Seneca

Učím se žít.
Učím se dýchat.
Batolit se, mluvit, chodit, sedět.
Číst, počítat, psát, kreslit.
Počítat ještě víc.
Spát bez plyšáka.
Hledat si kamarády.
Hledat si koníčky.
Mluvit sprostě.
Nadávat, pomlouvat, stěžovat si.
Učit se ještě víc.
Hádat se s rodiči.
Kouřit, pít, hřešit, lhát,
Milovat, rozcházet se, snít.
Řídit.
Dospívat.
Pracovat, vydělávat, utrácet.
Vychovávat.
Číst pohádky před spaním.
Strachovat se, vyčítat.
Trestat, křičet, lát.
Být hypochondr.
Nevšímat si neoholených nohou.
Ignorovat bolestivá záda.
Brát dvacet druhů prášků.
Chodit o holi, jezdit na vozíku, ležet.
Nevnímat svět.
Bojovat, modlit se, děkovat.
Umřít.

Znovu se narodit...

Cestu mi zkřížil pan "Úspěch"

23. září 2014 v 13:51 | Jannie Wearbliss |  Deníkové zápisky
Jinak si totiž neumím vysvětlil události dnešního dne. Ráno jsem vstala a zdánlivě v klidu se šla nasnídat. Přede mnou se rozprostíralo nejasno, neboť mě čekala závěrečná zkouška z autoškoly. Jsem stresař a pokazím vše, co vůbec lze už jen proto, že věřím, že to pokazím. Takový začarovaný kruh. Dnes mě klid doprovázel až k budově, kde se měly konat testy. Začala jsem pociťovat úzkost, která mě krátce opustila, když se mi povedly testy.
Když jsem však nastoupila do auta a uvědomila si, že nyní nesmím udělat žádnou chybu, zmocnil se mě strach. Rozjela jsem se trošku prudčeji než obvykle a všechno bylo takové roztržité. Snažila jsem se vnímat vše kolem sebe, neudělat chybu, dávat blinkr, dívat se do zrcátek atd. Postupně jako by nervozita vyprchala. Moje mysl se uklidnila (pro informaci, takový stav klidu při důležité zkoušce moje hlava snad ještě nezažila)! S naprosto jasným úsudkem jsem dokončila jízdu a hezky zaparkovala na určeném místě.
A mám to! Jak jednoduše lze dosáhnout toho, co se zdá přitom tak nedosažitelné. Jsem šťastná, že to mám za sebou. Dneska můj FLOW - lístek jistě zazáří nejvyšším hodnocením dne.
Na závěr přidám básničku, kterou jsem sesmolila jednou po jízdě. Berte ji s nadhledem, je dost přibarvená.

Auto řídím
načež vidím
stařenu na přechodu
nerada bych
svou zbrklostí
způsobila nehodu.
Kulím oči nemile,
brzdy drtím zběsile
přičemž zbytek cigarety
z otevřeného okna letí.
Gumy piští
jak malí svišti
stařena se sebere
hole se chopí
z přechodu se klopí
až k chodníku se dobere.
Řadím jedničku
a z místa mizím
udivené pohledy kolem sklízím
nešetřím sprostými slovy
= řidičům člověk nevyhoví.


A co vy? Máte nějaké zajímavé historky z autoškoly?

Leningrad

18. září 2014 v 19:36 | Jannie Wearbliss |  Básně
K této hodně morbidní básni mě inspirovalo toto video: https://www.stream.cz/slavnedny/10003476-den-kdy-zacala-blokada-leningradu-8-zari

Líbivá čerň
se vznáší nad městem
ulicemi se smrt krade
odporný mrtvolný puch
bere lidem vzduch
a zima si mrtvoly hrabe.

Škrtání sirkou
řezy dřeva pilkou
nic neodhání krutou zimu
jehly do kůže
nikdo nepomůže
ke spáse dojít od splínu.

Žaludek svírá se hladem
pak páchne rozkladem
hromada těl, jež odklízí jen mráz
když nepozřeš nic
nebudeš žít sic
však zemřeš rychleji a snáz.

Hlad mučí
žaludek kručí
tam leží lidská mrtvola
hlad mučí
žaludek kňučí
nikdo protestem nezvolá.

Hradby se tříští
bomby kolem sviští
přepychem je náhrobní kámen
zmatek vládne
město brzy padne
víra nás opustila s ránem.

Po životě zůstal
jen chladný opar
krusta ledu, živíme se krysami
dýchání je zvykem
rozhovor vždy křikem
bestie stojí před branami.

Konec se blíží
smrtka se tu plíží
strach kolem našich tváří víří.
Co dalšího čeká
na již mrtvého člověka?
Smrt v Leningradu - 1944.

V šedých tónech - Ruta Sepetys

15. září 2014 v 20:33 | Jannie Wearbliss |  Recenze

Takové knihy bych měla číst častěji, protože si vždycky uvědomím, jak strašně šťastný člověk jsem. Mám střechu nad hlavou, domov, mám dostatek jídla, teplé oblečení, vzdělání a hlavně rodinu, která sice není dokonalá, ale vím, že se máme všichni navzájem rádi. Stydím se za své ohavné myšlenky, za své sobectví a nevděčnost.

"Nic jim nedávej, Lino, ani svůj strach."

Lina Vilkasová je patnáctiletá dívka z dobré a zajištěné rodiny a čeká ji budoucnost vážené malířky. Tedy alespoň do doby, než k nim domů vtrhne sovětská tajná policie a společně s matkou a bratrem Jonasem je odvezou k vlakovému nástupišti. Namačkaní v páchnoucím vagónu bez jídla a soukromí se seznámí s dalšími lidmi, které deportovali. S plešatým protivou, holčičkou s panenkou Janinou a také paní Arvydasovou a jejím synem Andriusem. Cesta vlakem je dlouhá a únavná, avšak čekají je ještě horší časy. Práce v pracovním táboře v Altaji, ponižování, bití, nedostatek jídla, žádná hygiena a všudypřítomná zima. Přežijí jen díky svým hbitým rukám, kterými stihnou v nepozorovné chvíli něco ukrást.
Lina přes veškeré útrapy neztrácí naději a stále si kreslí. Maluje vše, co vidí kolem sebe, zapisuje vše, co cítí a papíry schovává v podšívce kufru. Stále věří, že se k nim jednoho dne připojí otec a společně odejdou do rodné Litvy. Sblíží se s Andriusem, což vypadá jako jediný světlý bod v celé temnotě ruského tábora.
Jeho se nakonec také musí vzdát, protože její rodinu s několika dalšími deportují na krutý sibiřský sever, kde je ještě větší zima a nedostatek. Ztratí spoustu blízkých a málem ztratí i sama sebe. Naštěstí nejsou všichni Sověti tak bezcitní...
Kniha je příběh o smrti, strádání, bolesti, ale také o dopívání. O lásce, o slitování o kreslení. O válce. O mladičké dívce, která nakonec stráví spolu se svým bratrem v sovětském táboře neskutečných 12 let! Nedokážu si představit přežít byť jediný den v takovém pekle! Spousta lidí v knize zemřela a spousta jich v táborech zemřela i ve skutečnosti. My jim můžeme vzdát hold; přečíst si knihu, poučit se a již takové chyby neopakovat.
Příběh je plný emoci. Místy mi popis připadá hodně stručný, ale dá se to pochopit. Autorka nemohla vše dopodrobna rozepisovat, jinak by měla kniha mnohem více stran. I tak však zvládla vykreslit situaci, charaktery postav i jednotlivé pasáže. Občas je popis až neskutečně živý. Krutý. Nelítostný. Ale ve všem se skýtá kousek naděje.
Autorka na konci knihy poznamenává, že svět často zapomíná na hrdinství obyvatel Litvy a další pobaltských států. Byli terorizováni stejně jako my. Byl jim uzmut domov a rozebrát na kousíčky mezi dvě mocnosti. Byli obklíčení a jediná naděje se skýtala ve víře. Nikdy nepřestali doufat.
Moje emoce z knihy jsou velmi silné. Občas jsem měla chuť vzít Stalinovu hlavu a rozdrtit ji, takový jsem měla vztek. Zlobila jsem se na všechny, kteří byli za bolest všech těch ubohých lidí zodpovědní. Zlost a lítost mě provázela od začátku do konce. Od chvíle kdy zabili mladou Onu až po poslední vydechnutí Lininy matky. A já vás vybízím, čtěte. Čtěte o těchto věcech a berte poučení. Protože je to kus historie a je třeba ji znát. Je třeba zajistit, aby se NIKDY neopakovala.

Prasklina

15. září 2014 v 10:37 | Jannie Wearbliss |  Básně
Taková blbost, kterou jsem napsala ve druháku o volné hodině a teď ji našla v diáři.
Prasklina na srdci nebo v životě
prasklina ve vztahu
v kůře stromu
ve zdi, ve skle, v temnotě
- všude je znamením krachu.
Praská i zem, kosti v těle
vaz; což ukončí život směle
praská společenství
praská pouto svazku
praská tvář; hladkost se mění ve vrásku
prasklina hyzdí i zkrášluje
mapy na zem maluje
kreslí provazce, je umělcem, soudcem
příroda jejím je vládcem
prasklina je důkazem,
že svět je svého času odrazem,
však čas uběhne a svět...praskne.

Fáze našich životů

10. září 2014 v 19:03 | Jannie Wearbliss |  Zamyšlení nad životem


Dneska jsem vedla s jednou mojí velmi dobrou kamarádkou M. zajímavý rozhovor. Seděly jsme takhle v kavárně a najednou došla řeč na děti. M. začíná pociťovat mateřské pudy. Zajímalo mě jak je to možné a zrovna v jejím věku. Nabídla mi rychlé vysvětlení, které mě překvapilo.
Její teorií bylo, že rozdělila svůj život na jednotlivé fáze. Jako má malé dítě fáze, kdy neustále ječí, nebo se pokouší žvatlat, batolí se, učí se chodit, mluvit a pak se neustále vyptává, tak mají i dospělí fáze. Jako je má měsíc. Vysvětlila, že prošla spoustou změn. Zkusila si oblékat se jako barbie nebo emo, neustále měnila oblíbený styl hudby. Octla se v roli umíněné pipinky, ale také holky, kterou nic nezajímá. V roli vymetačky klubů, závisláka na nikotinu, vzdorné dcery, šprtky, sportovkyně, snílka, sběratelky, facebookového maniaka, ignorantky.
Vším tím prošla tak rychle, že ani nestačila lusknout prsty. V několika málo letech zažila něco, co ostatní prožívají roky. A nyní úspěšně zakotvila ve fázi, která by se dala očekávat spíš od zralé třicetileté ženy než od mladé holky. Fascinuje mě, že dospěla tak rychle a přitom žádnou tu věc, kterou si mladí musí nutně vyzkoušet, nepřeskočila.
Přimělo mě to zamyslet se nad svým životem. Ve které fázi se vlastně nacházím? S jistotou mohu říct, že jsem spoustu z nich přeskočila. Například jsem nikdy nebyla vymetačka klubů ani závislá na nikotinu, ani umíněná pipina. Nepřišla jsem snad o něco?
Pak mě napadlo, zda náhodou není každý náš prožitý den nějakou tou fází. Každý den nám přece přináší určitou zkušenost. Každý uběhnutý den je minulostí, z níž bychom se měli poučit a získat zkušenost pro den další. Prožitý čas nás tedy tvaruje, podvědomě nám říká, čeho se držet a čeho naopak ne. Do nového dne vstupujeme vždy něčím drobním jiným. Jako měsíc neustále zraje, zrajeme i my. Nejsou to tudíž ony fáze, o kterých M. mluvila?
A nejsou náhodou ty fáze prostě jen život?

Panty

8. září 2014 v 18:51 | Jannie Wearbliss |  Básně
Dala jsem svému spolužákovi slovo a on dal na oplatku jedno mě. Úkolem bylo vymyslet báseň. Nyní si přečtěte ten výplod neklidné mysli. Dneska nějak nejsem ve své kůži.

Panty skřípou
dělí nás hlubina
srdce bije zběsile
umírat začíná.

Šepoty škvírou
hlazení dřeva
však pravý požitek
tomu druhému nedá.

Dech kolísá
panty se nevzdají
drží a nepouští
věčnost čekají.

Když pak jen kosti
krysami ohlodané
změní se v prach
panty zrezivělé
upadnou v krach.

Není pouze věčnost zaslíbená
nejsou jen slova nesplněná
přes neco zkrátka přejít nejde
smrt vždy život obejde.

Pocit, který už ani nevnímám

6. září 2014 v 23:15 | Jannie Wearbliss |  Deníkové zápisky
Víte, co je to nejhorší, co vám může rodič říct? Že jste zkažený člověk, hloupý a že něco nezvládnete, protože na to nemáte...
To všechno a mnohem více jsem si vyslechla v pátek od mojí drahé matky. V podstatě už ani nevnímám nějaké to zklamání nebo pocit neschopnosti ze sebe samé. Nebo snad dotčení. Cítím to snad každý den. A ne jen kvůli tomu, jak často mi to někdo z rodiny řekne. A tím myslím to, že jsem hloupá a něco nezvládnu. Vždycky to tak nějak přeslechnu, nedostane se to tak hluboko, aby se mě to dotklo, protože to slyším často. Ale někdy se stane, že se to zavrtá přímo do srdce. Protože ta věta je dobře mířená a má příliš ostré hrany.
Je těžké se vůči takovým věcem obrnit. A i když máte vybudovanou jakousi ochrannou bariéru, občas se stane, že slova najdou skulinu. To se stalo v pátek. Říkala jsem si pak, jak si mám asi věřit, když mě neustále někdo shazuje. Nechci ze sebe dělat chudinku a proto, kdybych sklouzla do sebelítosti, ihned mě odsuďte. A nebo si to raději ani nečtěte.
Zkrátka a dobře, vím, že nejsem chytrá. Napadne vás, jak potom mohu studovat na gymnáziu? Vysvětlím vám to velice snadno. Hodně čtu, nebo jsem alespoň četla. Teď se snažím. A díky tomu, že občas vyslovím nějaké to inteligentně znějící slovo tak mají všichni pocit, že tam patřím. Také jsem si myslela, že jsem na tom nejlepším místě. Jenže jakmile jsem se dostala mezi lidi asi milionkrát chytřejší než já, lepší snad ve všem, co mě baví a naprosto převyšující mé schopnosti, mé sebevědomí rapidně kleslo. Nemohu si připadat chytře. Nesmím! Protože pak bych už byla namyšlená.
Nepatřím na tu školu. Nemám tam co dělat. Držím se tam vyloženě jen díky tomu, že se umím učit a umím se dokopat do práce. Ale nejsem inteligentní. Jen zkrátka občas vím co a jak. Je to snadné. Občas se svezu s davem Občas jsem vypočítavá a občas pracovitá. Znám svoje kvality a někdy jsem až tak namyšlená, že si připadám, že do té třídy zapadám.
Přesto je dost ponižující a bolestivé slyšet tohle od vlastního rodiče. Vědět, co si o vás myslí. Vědět, že přesně to, co si o sobě myslíte a ve skrytu duše doufáte, že to není pravda a že se jednoho dne váš mozek probudí a projeví nadpřirozenou aktivitu a vy budete chytří a vše si pamatovat, tohle všechno ta slova shrnou ze stolu a navždy spálí. Protože slyšet od vlastní matky, že na něco nemáte, že do nezvládnete, protože jste se prostě nenarodili s tím nadáním, a že jste hloupí, to je asi to nejhorší.
Možná přemítáte, co jsem odvětila. Řekla jsem, že jsem tak blbá po ní. Mlčela a následně řekla, že ona přece ty geny také musela podědit. A tak můžeme pátrat hloub a hloub v minulosti, kdo vlastně může za to, jak jsme hloupé. Ráda bych to věděla, ačkoliv tím nic nezměním. Možná mi něco uniká, možná nad tím moc přemýšlím (jestli jsem vůbec takového přemýšlení vůbec schopná). Jediné, co jsem si však po včerejšku přála, bylo se nenarodit. Dala bych cokoliv, vlastní obličej, který není půvabný, ale alespoň špetku nějaké té krásy jsem dostala. Dala bych tedy cokoliv za to, abych byla chytřejší.
Nemůžu si však stěžovat. To, co mi nedojde, můžu zkráta nahradit tím, co vím a co všechno se dozvědět můžu. Co všechno se, vzdor špatné paměti, naučím. Je to dilema. Komu to mám dávat za vinu. Sobě? Matce? Osudu? Nebo kdo mě to vlastně stvořil. Jediné, čím si mohu být stoprocentně jistá, je to, že nic nezměním. Zkrátka otcova spermie vybrala nějaké odlehlé zanedbané vajíčko nebo já nevím. Prostě se něco zvrtlo a můj mozek bude navždy spát.

Kdo chytá v žitě - Jerome David Salinger

6. září 2014 v 14:23 | Jannie Wearbliss |  Recenze
První kniha z mého seznamu je přečtená. Naplňuje mě to nadšením. Pocity z knihy jsou však již jiné. Já ani nevím, jak bych vám to popsala. Na jednu stranu to bylo čtivé, nemusela jsem se do čtení nutit a děj byl celkem zajímavý. Na stranu druhou se tam toho moc neudálo. Možná by někteří z vás namítali, že to hlavní kouzlo je v tom emočním posunu a vyspělostí hlavního hrdiny. Ale mě to nějak neokouzlilo.
Abych shrnula děj. Příběh se odehrává během tří dnů těsně před Vánoci. Hlavním hrdinou je mladík jménem Holden Caufield, kterého vyhodí z jeho školy v Pensey. Rozhodne se nečekat, až začnou vánoční prázdniny a odjede ze školy dřív s tím, že se ubytuje v hotelu v New Yourku a teprve pak pojede domů. Potkává stále nové lidi a s každým se snaží zapříst hovor, přičemž se mu stane spousta věcí. Pozitivním bodem v jeho životě je sestřička Phoebe a vzpomínky na přítelkyni Hanku z dětství. Rozhodně se Phoebe navštívit (nemůže se doma ještě ukazovat, protože jeho rodiče zatím neví, že ho vyhodili). Útočiště najde u svého bývalého učitele, ale i od něj musí zbrkle utéci a jelikož už má všeho dost, chce odjet a žít někde na ranči. Přesvědčí ho až Phoebe, aby šel domů a přijal svoji roli.
Celá kniha je v podstatě o hledání sama sebe. Ale také o tom, že se nemáte prát, když to neumíte, že si nemáte objednávat prostitutku, když s ní nechcete spát a že máte znát svůj strop v pití alkoholu.
V knize se toho dělo opravdu spoutu a já stále čekala na nějaký zvrat. Na něco, co by mu udělilo lekci a on by si uvědomil, jaké je jeho místo v životě. Místo toho se potloukal od hotelu k hotelu, od baru k baru a volal stále novým a novým lidem. Jenže nikdo s sebou to prozření nepřinesl.
V podstatě jsem byla na konci zklamaná. Čekala jsem nějaký velký závěr, nějaké veliké uvědomění. Něco, co by čtenáře ohromilo. Ale Holden se v podstatě se vším smířil (se svojí rolí studenta, se smrtí bratra, s tím, že nakonec nebude pracovat na farmě) a vrátil se domů. Nejspíš se začal řídit heslem, které mu sdělil jeho bývalý učitel: "Známkou nezralého člověka je, že chce kvůli něčemu podstoupit vznešenou smrt, zatímco známkou zralého člověka je, že chce kvůli něčemu v příkoří žít."
Je to zvláštní příběh, zdánlivě nekonečný a přesto s hranicemi. Nemůžu říct, že by se mi nelíbil. Líbil se mi, četla jsem ho ráda, ale za oblíbenou knihu bych to neoznačila. Možná jsem si nevšimla nějakého poselství, které do ní autor ukryl. Kdyby tomu tak bylo, sdělte mi to prosím do komentářů.