Dala jsem svému spolužákovi slovo a on dal na oplatku jedno mě. Úkolem bylo vymyslet báseň. Nyní si přečtěte ten výplod neklidné mysli. Dneska nějak nejsem ve své kůži.
Panty skřípou
dělí nás hlubina
srdce bije zběsile
umírat začíná.
Šepoty škvírou
hlazení dřeva
však pravý požitek
tomu druhému nedá.
Dech kolísá
panty se nevzdají
drží a nepouští
věčnost čekají.
Když pak jen kosti
krysami ohlodané
změní se v prach
panty zrezivělé
upadnou v krach.
Není pouze věčnost zaslíbená
nejsou jen slova nesplněná
přes neco zkrátka přejít nejde
smrt vždy život obejde.


V krátkém rýmu je prostě kouzlo. Je fajn vidět zase někoho, kdo jej ovládá a koukám i jen tak z fleku...
Líbí se mi ten opakující se motiv, mám rád, když se básník drží jednoho proudu a neodchází pořád v příběhu někam pryč...fakt pěkný! :)