Zdravím všechny návštěvníky blogu. Jsem amatérská spisovatelka s až příliš smělými plány. Doufám, že vás můj blog zaujme alespoň zlomkem a najdete zde něco, s čím se ztotožníte. Jmenuji se Jana, na blogu si však říkám Jannie. Přeji hezké počtení a zanechte odkaz, ať vám mohu návštěvu oplatit.

Říjen 2014

Mlhavý jed

31. října 2014 v 23:25 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Nějak nejsem ve své kůži. Nejspíš se to odráží i na tvorbě. Znáte ten pocit? Kdy si nejste ničím jistí, nejste schopni se rozhodnout. Kdy ani nevíte, co přesně vám uniká?


Stojím s kořeny vrostlými
přes oči pásku, tápaje vpřed
ruce natažené kupředu
prsty vzpínají se v svět.
Vzduch těžkne hořkostí, přibývá dní
brodíc se blátem nořím se v strach
mokřady houstnou
a bídný sípot zvěstuje krach.
Když upadnu a obličej hanbou se zbarví
točím se, záchytné lano hledám
pomoc se schovává, zakeřná
můj konec je vítaným shledán.

Že život je pohádka, nicotná lež
zvěrstva, jež z úst satanů vychází
opary ústavičně nás dusí
vnitřnosti horké zaživa zpřehází.
Trápením platíme dech
svůj pustý hřích splácíme horečně
života mlhy jedem naplněné
nechť zardousí všechny už konečně!

Stephen King - Zelená míle

28. října 2014 v 19:30 | Jannie Wearbliss |  Recenze

"Každý z nás musí zemřít, není výjimky, já vím, ale občas, ach bože, je Zelená míle tak dlouhá..."

Řekla bych, že z tohoto se nevzpamatuji ještě hodně dlouho. Knihu jsem začala číst ze zvědavosti. Stephen King je skvělý autor, mluví se o něm, jeho knihy se často převádějí do filmové podoby, tak proč od něj něco nezkusit? To byl prvotní popud. Připadala jsem si trošku jako neandrtálec, když jsem od něj nic nečetla. A tak jsem zvolila Zelenou míli a nikdy toho nebudu litovat.
Zdánlivě prostý příběh je naplněný neobyčejným kouzlem. Paul Edgecombe je v roce 1932 hlavním bachařem na bloku E. V té době nebyla cela smrti a tak pro odsouzence na smrt fungoval tento blok.Podlaha zde byla zelená jako zvladlé staré citróny...Ten rok byl ve znamení Johna Coffeyho, který byl odsouzen za znásilnění a vraždu dvou malých holčiček. A takový muž se bojí v noci tmy! Paul i jeho spolupracovníci jej zpočátku pokládají za ňoumu, který jen pláčea pozdě lituje svých hříchů. Postupně však všichni poznávají, že je v něm něco víc. Daleko víc. Spolu s ním se postupně prokousávají k pravdě. Mezi Paulem a Coffeym posléze vzniká jakýsi zvláštní druh přátelství. Na bloku však stále mají napilno. A není to jen kvůli spratkovi Percymu Wetmorovi nebo Williamu Whartoovi, který zřejmě nikdy nepozná něco jako pocit viny.
Příběh o vině a trestu, o hloubce lidské zrůdnosti, ale i o hloubce přátelství. Zelená míle přesně ukazuje, jak je někdy život nespravedlivý. Jak moc dokáží lidé chybovat. Jak jsou omylní. Stephen King dokonale vykresluje atmosféru života ve třicátých letech. Dává nám poznat, jak to chodilo s lidmi odsouzenými na trest a nevyhýbá se ani velice podrobným popisům zobrazující smrt v elektrickém křesle. Přesto jsme nuceni odsouzence litovat, třebaže provedli to, co provedli. (možná krome W. Whartona bych udělala výjimku)
Do příběhu je zakomponováno i jisté magično. Příznivci fantasy žánru mějte se na pozoru, neboť tohle je příběh přesně pro vás. Není to sice typický fantasy příběh z kouzly a čarami jako z Harryho Pottera. Ale i to nepatrné kouzlo, ten malý zázrak má něco do sebe. Všechny ty zázraky jsou v Coffeyho rukou. Šlo o Boží dar, jak se vyjádřil Surovec. Ale jak mohl Boží dar zabít dvě malé nevinné holčičky?
Tuhle otázku i spoustu dalších si v průběhu čtení jistě položíte. Mnohé z nich nebudou zodpovězeny. Tento příběh vám dá hodně; dočkáte se smíchu i vlastních slz, jen ne odpovědí. Například proč jen ho popravili? Proč? Proč nezajistili znovuotevření případu? Protože byl černý? Protože černí jsou vždycky vinni? V průběhu čtení jsem měla dokonce dojem, že se sám autor cítí být hlavním hrdinou. Jako by toužil být na jeho místě a zažít to. Dokázal se vžít do příběhu.

Co se týče filmu, který jsem viděla záhy po přečtení, opět nemám výtek. Šlo o skvělé zpracování skvělé knihy, podle Kingových slov o jedno z nejvěrohodnějších zpracování. Líbily se mi obzvlášť takové ty malé detaily, které v knize nebyly, ale které celkově dotvářely atmosféru. Například že Delova myš nebyl pan Jingles, ale ta Jingles. Nebo že Paul vedl Coffeyho popravu a předtím mu potřásl rukou jako starému příteli. Detaily jsou důležité. Díky nim přece pláčeme, smějeme se a klademe si otázky. A toho by měl být schopen každý opravdu dobrý příběh. Vyvolat reakci. Nenechat nás kladnými. Tento to dokázal.

Čemu je těžké se vyhnout

24. října 2014 v 16:38 | Jannie Wearbliss |  Zamyšlení nad životem
Přemýšlela jsem, o čem bych mohla napsat článek, a nakonec jsem se rozhodla pro téma, které je víc než příhodné. Škola mě (většinu z nás) v těchto dnech drtí jako kuličky pepře v hmoždíři. Je těžké se ubránit a ustát napětí. Je těžké se z té kuličky nerozpadnout na prach. A je také těžké se vyhnout spoustě věcem, které pod tlakem děláme. Zde je malý výčet, s nímž se setkávám nejčastěji:

► závist - Je nejtěžší se jí ubránit a je snadné ji vyvolat. Když je někdo zkrátka lepší a vy děláte, co můžete a stejně je to k ničemu, tomuto pocitu se těžko vyhnete.

► soutěživost - Jde ruku v ruce se závistí. Z honu za dobrou známkou se stane soutěž celkem snadno. Každý chce být přece v něčem ten nej. Každý chce občas vyhrát a být alespoň chvíli na výsluní. Urvat si svůj kousíček slávy. A neříkejte, že vás netěší být občas středem pozornosti.

► povýšenost - Lidi na gymplu (alespoň na tom našem) si často myslí, že jsou elita. Že jsou něco víc, než ostatní studenti. Že stojí za víc, jsou chytřejší, hezčí a mnohdy i bohatší. Mrzí mě, že se dnes měří kvalita člověka přes toto měřítko. Ale jsme všichni jenom lidé. Ať už na gymplu nebo na učňáku.

►podrážděnost - Je všude kolem. Každý den se někdo najde, není výjimky. I já jsem očbas na ostatní protivná. Neusměju se a jen přemýšlím, jak vybruslit ze všech těch malicherností, které považuji za problémy. A řešení nepřichází, protože je tu stále jakési ALE.

► výmluvy - Nemůžu to ani ono, nemám čas, nemám peníze, nemám skener, nejede mi internet, nevěděla jsem, zapoměla jsem...Na gymnázium je laskavost občas opravdu sebevraždou, protože bere čas a čas je pro studenty nepostradatelný. Každá vteřina musí být využita. Škoda, že ve výsledku opravdu nemáme čas, protože ho ztratíme na facebooku.

► deprese - To se netýká všech, ale hodně lidí škola položí na lopatky. Já měla ve druháku takové období, kdy mě nic nebavilo, horko těžko jsem se dokopala k učení a pořád jsem jen spala. Nemohla jsem se soustředit a často, hlavně na podzim, jsem brečela. Nic mi nevycházelo. Připadala jsem si k ničemu. Myslím, že to byl určitý druh té lehčí deprese. Tou si projde snad každý z nás.

► stížnosti - Na všechno, na všechny. Není dne bez skučivého tónu a vět, které každého otráví.

► pesimismus - Ten mě skolil, jak nejvíce to jde. Jsem strašný pesimista. Je to někdy až nechutné, jak dokážu všechno převést na špatnou stranu. Sama si za to nadávám. Ale je to i určitá připravenost, protože mě pak většinou nic nepřekvapí. Všechno už dopředu očekávám. Skoro.

► šílenství - Šílený je občas každý. Ale pokud se začnete zničehonic hurónsky smát, mlátit hlavou do zdi nebo mečet jako koza na celou chodbu, možná nejste zcela psychicky v pořádku. Ale na té naší škole se nic jiného dělat ani nedá. Zdi jsou prosáklé absurditou a ta se přenáší i na naše zoufalé chování.


Je to smutné, co všechno se studenty dělá škola. Stáváme se jinými lidmi. Soutěživými, hrabavými. Všichni se chtějí vyznamenat. V podstatě všichni intrikujeme. Každý chce dobro jen pro sebe. To, že uděláme něco pro druhé, je laskavost převlečená za vypočítavost. Některé z těch věcí vidím občas na sobě a chce se mi z toho zvracet. Jak závidím! Jak já závidím! Jak si stěžuju, jak jsem protivná a vymlouvám se! Je to až k neuvěření. Ale je to tak!

Kdyby vás ještě něco napadlo, pište.

Věděli jste, že...(2)

19. října 2014 v 14:39 | Jannie Wearbliss |  Věděli jste, že...
* Pokud se narodí dvojčata, je velká pravděpodobnost, že jedno bude levák. Leváci se navíc dožívají nižšího věku, průměrně o 9 let. Pravákům rostou nehty rychleji na pravé ruce, u leváků naopak.

* Vyskytují se i domněnky, že leváctví v nějaké míře koreluje s genialitou, inteligencí, tvořivostí, s uměleckými schopnostmi a s vizuálním myšlením. Tyto domněnky nebyly přesvědčivě prokázány.

* Mnoho leváků je mezi lidmi s poruchami učení. U levaček bylo zjištěno až dvojnásobné riziko rakoviny prsu než u pravaček.

* Anglický král Jiří VI. byl levák. V dětství a dospívání po něm jeho otec Jiří V. vyžadoval, aby nosil na zápěstí dlouhý řetěz. Když syn použil levou ruku, otec zatáhl za řetěz v naději, že tím syna přeučí na praváka. Výsledkem léčby byla těžká koktavost syna.

Myslím, že jsou tyto teorie velmi zajímavé. Jsem z dvojčat a jsem levák, můj o minutu mladší bratr je pravák.
Velice mi zvyšuje sebevědomí pasáž z wikipedie o genialitě a inteligenci. Můžete s přečíst další podobné perličky buď zde a nebo tady

Nejsem stroj!

17. října 2014 v 21:19 | Jannie Wearbliss |  Deníkové zápisky
Vzdělání je v dnešní době důležité. Vzdělání je základ života. Jsem si toho vědoma a radši se naučím nazpaměť každou hloupost, kterou nám předloží, než abych za 10 let ztrhaně uklízela hajzlíky a stěžovala si na strasti života. Ale občas mám chuť se vším seknout! Tohle není život! Začátek školního roku byl jako zlý sen a já nedělám nic jiného, než že se učím, učím a zase učím, dělám prezentace, výklady, slovíčka, vypisuji látku a šprtám se všemožné zbytečné vzorečky. Do toho musím stíhat domácí práce, kterými na mě mamča nešetří. Ztrácím spustu času čekáním na autobusy.

Stres z toho, že se musím učit víc, než kdy budu potřebovat, že nemůžu dělat stoprocentně to, co mě naplňuje mě ničí. Jsem unavená, musím více spát a zhoršuje se mi paměť. Zapomínám toho spoustu. Moje nálady jsou pod bodem mrazu, přibírám, brečím a lituji se. Je tohle příklad naplněného mládí? Nejsem přece stroj, potřebuji oddech. Čímž nemyslím víkend strávený doháněním zameškaného učiva. Řekli nám, že třeťák je nejlehčí ze všech ročníků. Že je to ticho před bouří. Kdo do k**** vymyslel?!

Většina dospělých si myslí, že studentský život je pohoda s porovnání pracovního nasazení. Ale není to pravda. Alespoň ne u mě. Možná jsem se dala špatným směrem, protože musím nasadit obrovské vypětí, abych měla alespoň ucházející známky. A jiná škola? Přestup? To není tak jednoduché. Je to začarovaný kruh. Je to kousavá bezmoc. Nemohu dělat nic jiného, než to tiše snášet. Možná s brekem a kily navíc, ale přece.

Mám vlastně štěstí. Mám možnost studovat a nemám tak špatný život. Ale co je to za život? CO je za život, který nejspíš strávím v pokoře a poklidném stereotypu? CO řeknu svým vnoučatům, až se mě budou ptát na historky z mládí? CO jim řeknu? Budu jim snad povídat o tom, kolik desetiných čísel má pí nebo kdy vznikla Československá republika? Jak se vyrábí polystyren a že máme v čele pozůstatek kosti krkavčí?

Jo...žádné vtipné historky, žádné bouřlivé zážitky...jen ztracené mládí, jen nenaplněné sny a ztracené naděje.

Rozhovor se smrtí

8. října 2014 v 20:51 | Jannie Wearbliss |  Povídky
Zdál se mi sen, že sedím na křídlech anděla. Anděla s černými křídly.

/Probudím se. V temném koutě mého pokoje sedí smrt. Krčí se v karmínovém křesle, ale nevidím jí do tváře./
Já: Co jsi zač?
Smrt: Jsem smrt.
Já: /nejistě/ A co tady děláš? Co po mě chceš?
Smrt: Jsem přece všudypřítomná. Jsem vždycky všude.
Já: Co po mě chceš?
Smrt: Co bys řekla, že chci?
Já: /krčím rameny/
Smrt: /posměšně/ Vy lidé jste tak směšní. Každý z vás bezmezně věří, že si pro něj snad nikdy nepříjdu. Že zapomenu a nechám ho žít věčně.
Já: Ale já nechci žít věčně. Vlastně někdy přemýšlím, zda má smysl vůbec žít.
Smrt: Ano, to já vím. Vidím tvé chmurné myšlenky. Už několikrát jsem se k tobě přiblížila v domnění, že se mnou odejdeš. Byla jsem nablízku.
Já: Cítila jsem to.
Smrt: Byla jsem zklamaná. Z velikáštví se vyklube slabošství a já pak odcházím s prázdnýma rukama. Co vás tak drží na tomto světě, to nepochopím.
Já: To je jako ptát se, proč jsi na světě ty.
Smrt: To je přece zřejmé. Všechno má svůj protiklad. Láska, nenávist. Zlo, dobrota. Můžeš mě klidně považovat za zlou, ale tak to není. Já jen činím protiklad. Jak by to bylo, kdyby všichni žili věčně? Nikdo by nebyl šťastný. Jsem protiklad k životu, v podstatě vás smrtelníky činím šťastnými. Beru si slabé, nemocné, nechtěné, nenáviděné, abych uvolnila místo pro vás.
Já: Proč si nebereš ty zlé?
Smrt: Kdybych si brala jenom zlé, kde by byl protiklad k laskavým, hodným? Žádný. Všichni by byli obyčejní. Stejní. A navíc, kdo určuje, co je dobré a co zlé...
Já: /s povzdechem/ Proč musí být na světě protiklady...
Smrt: Nebylo by rovnováhy.
Já: Všechno je tak kruté, nemohu to unést.
Smrt: Nevšímej si toho, buď stejná jako ostatní.
Já: To nedokážu. Vše, co vidím kolem sebe, je klam. Vše má skrytý důvod. Nedokážu se dívat, jak se lidé ničí. Pohled na bortící se svět mě frustruje. Lidé nenávidí lidi. Jsme stejný živočišný druh a přesto k sobě pociťujeme nenávist.
Smrt: Vy lidé si tak často stěžujete.
Já: /málem s výkřikem/ No právě! I tohle nenávidím. Že jsem stejná jako všichni kolem mě.
Smrt: /zakroutí hlavou/ Ale vždyť lidé si nemají na co stěžovat. Stěžují si na stáří, ale to je daň za prožitý život. Stejně tak jsem já jejich cenou. Jednou umře každý. Nemůžete mě brát jako tu zlou. To nenávist a zloba lidí způsobuje, že moje působení je častější. Můžete si za to sami.
Já: Já tě přece z ničeho neviním, souhlasím s tebou. Vím, že jsme zrůdy.
Smrt: /chvíli mlčí/ Zdá se, že tento svět tě ničím nedrží.
Já: Drží možná jen mou existencí.
Smrt: Chceš se mnou tedy odejít?
Já:/přikývnu/ Možná. Dej mi den dva na rozmyšlenou.
Smrt: /s uchechtnutím/ To není třeba. Už ses rozhodla. Já se jen chtěla přesvědčit, zda chceš opravdu jít. Život se tě už vzdal...


Zdál se mi sen, že sedím na křídlech anděla.
Anděla s černými křídly.
Sedím tu sama, duše již bez těla.
Já podřezala si žíly.

Erich Kulka - Útěk z tábora smrti

5. října 2014 v 9:00 | Jannie Wearbliss |  Recenze



Toto téma mě začalo zajímat, když jsem si přečetla knihu Láska za ostnatým drátem od Hany Radulicové. Od té doby jsem druhou světovou a holocaustem šokována a znechucována ještě více. A také jakýmsi způsobem posedlá. Jako kdybych u každé knihy doufala, že se promění v pohádku a všichni zlí esesáci se stanou hodnými, propustí židovské vězně a ukážou Hitlerovi záda. Tato kniha je však dalším děsivým důkazem lidského nelidství.
Když shrnu stručně děj, je to vlastně příběh velmi chytrého žida jménem Vítězslav Lederer, který uměl využít příležitosti a uprchl před jistou smrtí. Patřil totiž k prosincovému transportu z Terezína, který byl 11. a 12. července 1944 poslán do plynu. Říkalo se jim "rodinný tábor" a měli sloužit jako krásná ukázka židů z pracovního tábora pro vyslance z Červeného kříže. Měli více jídla, méně práce a dokonce školu s úkázkami dětských výtvorů. Když už je nacisti nepotřebovali, zkrátka se jich zbavili. Lederer v táboře zažil mnohé útrapy, avšak neztratil naději a za to si vysloužil druhou šanci. Lze tomu těžko uvěřit, ale dostal se z koncentráku za pomoci mladého esesáka, který se zamiloval do jedné židovky a s jeho pomocí ji chtěl osvobodit. K tomu však nikdy nedošlo, neboť byl odhalen, mučen a zabit. Lederer zajetí unikl jen o vlásek. Na svobodě se pak ještě dlouho musel skrývat, načež se dostal až ke slovenským partyzánům, s nimiž bojoval na hranicích. Za totality byl nedoceněn jako mnoho dalších, ale dožil se úctyhodného věku šedesáti osmi let. A tento příběh se opravdu stal!
Není to však pouze příběh Ledererův. V knize se vyskytuje spousta postav, z 99% reálných, které hlavnímu hrdinovy nějakým způsobem pomohli, nebo zase nepomohli. I jejich osud je líčen chladně a s odstupem. Zasaženi válkou se snažili přežít, jak jen se dalo. Mnozí z nich byli Ledererovi přátelé nebo příbuzní.
Kniha vám může připadat jako souhrn velkého množství faktů. Jako učebnice dějepisu. Ale za neosobitým popisem bez emocí se skrývá životní příběh. Má to přece jen něco do sebe. Ačkoliv se zdá, jako by sám autor byl skryt za velkým mlžným oparem nechtěje odhalit své pocity, byla to jeho roztřepaná ruka, která ta slova napsala. A ta slova se vám vryjí do paměti.
Třebaže jde v podstatě o dějepis, který mnohým z vás připadá nudný, kniha je plná zvratů a akčních scén. Vykresluje tehdejší dobu a morálku lidí, nemilosrdnou povahu esesáků i jakési české odbojové podsvětí. Pokud již máte něco o tomto tématu načteno a chcete zkusit jiný úhel pohledu, přečtěte si ji. Pokud nemáte načteno nic, ale tato tématika vás zajímá, přečtěte si ji také.
Dosti mě překvapila jedna situace v knize. Lederer se vrátil skrytou cestou do Terezína, aby varoval své přátelé. Za každou cenu se snažil přimět je k odboji, k protestu, k jakékoliv činnosti. Vypovídal o osudech těch, kteří s ním přijeli do Osvětimi. Avšak terezínští mu nevěřili. Nacisté je oklamali zfalšovanými dopisy. Nechtěli mu věřit, že jejich příbuzní a přátelé z transportu jsou posmrti. Napsali jim přece listy plné chvály, jak jsou spokojení a jak je jim dobře! Není možné, že by byli oklamáni! Bylo tedy marné je přemlouvat k odporu. Ti lidé se z posledních sil chytali stébla naděje, které jim nacisté strčili pod nos a ani je nenapadlo pomýšlet na to, že by mohlo jít o klam! Nevěřili Ledererovi, třebaže on byl živoucí svěděk.
Opravdu válka tak změnila jejich myšleni? Stali se z nich poslušné ovečky, které pod hrozbou smrti udělali cokoliv?
I takový měla válka vliv. A ještě horší dopad. Prosím o veškeré vaše názory.

Miluji zabijáka

3. října 2014 v 15:56 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Ukázka toho, že jednostranný cit nemusí probíhat jen mezi lidmi. Že ne každá láska je správná. Připadá mi to trošku neohrabané, ale vzhledem k tomu, že jsme měli zrovna hodinu francouzštiny...


Nad ranní rosou čas plyne
tmy černé zvedá se opona
slunce za mraky v poklidu dříme
zabiják vraždu dokoná.

Třepající se prsty nedočkavé
tonoucí stéblo naděje hledají
rty otevřené, zoufalé
po vzduchu lačně lapají.

Jeden hřích s druhým se spojí
smrt hledá si obět novou
za zády závislost stojí
plíce mé křičí vzpourou.

Jsme posedlí, jsme zamilovaní
do útěšného klamu
jenž drogou a lží nás opíjí
jenž za zády kome nám jámu.

Skála vůle se rychle hroutí
pod tíhou lásky domnělé
žíly se nedostatkem kroutí
v hlubině budoucnosti zšeřelé.

Nad ranní rosou se vznáší dým
opona tmy se zvedá
na tvář zasmušilou usedá splín
a kuřák svou lásku hledá.