Už od osmé třídy základní školy jsem pociťovala podivné svrbění a nutkání zasáhnout kdykoliv, když se nějaký muž navážel do žen, či nás jakkoliv vůči nim znevýhodňoval. V návalech vzteku, při vyslechnutí trýznivého příběhu nebohé spolužačky, kdy mi barvitě líčila, jak ji ten hajzl nechal, nebo po vášnivých projevech mého bratra, kdy vehementně tvrdil, že žena patří do kuchyně, jsem vykřikovala, že muže nenávidím. Ať doposud jsem sama sobě namlouvala, že nejsem feministka. Měla jsem kdesi hluboko zakořeněný dojem, že feminismus je nesnášenlivost vůči mužům. Nyní však mohu přiznat, že jí opravdu jsem...
...protože feminismus není nenávidění mužů! Feminismus je pouze víra v rovnoprávnost obou pohlaví, stejně jako maskulinismus, třebaže o něm se hovoří mnohem méně. K tomuto poznání mě dovedla léta vnitřního boje a také projev Emmy Watson na půdě OSN.
Emma zde rozvádí, jak je dnes slovo feminismus nepohodlné a ihned po vyřčení vnímáno agresivně. Také tvrdí, že v podstatě všichni, kteří ženy nijak neodstrkují jsou v podstatě feministé. Popisuje svoje setkání s nespravedlností a snaží se přimět jak ženy tak i muže, aby bojovali za rovnoprávnost.
Všechna feministická hnutí, organizace a společnosti víceméně usilovala (či usilují) o to, aby měla obě pohlaví stejná práva. Existuje jen opravdu hrstka radikálních společenství, kdy ženy otevřeně přiznávají, že muže nenávidí. Osobně myslím, že spousta z nich k tomu má důvod. Co se týče žen z evropských zemí, můžeme se setkat s domácím násilím, zhrzenými milenkami, opuštěnými maminkami. Ačkoliv ženy nejsou neviňátka, musíte pánové přiznat, že nezodpovědnost se vyskytuje častěji na vaší straně.
Právo opravdu nenávidět muže však podle mě mají hlavně ženy z afrických a východních muslimských států, kdy jsou ženy brány jako majetek, prodávány, znásilňovány svými manžely a povinny se mu plně oddat. Nemají právo na lásku, v mnohých případech jsou to sexuální otrokyně, nemohou mít vlastní názor, a v radikálních rodinách musí být manželovi ve všem povolné. Pokud mají nemanželský poměr, jsou ukamenovány.
Právě s těmito ženami nejvíce soucítím (nebo se alespoň pokouším, ale vím, že je nemožné se vžít do jejich situace) a právě těmto ženám bych přála svobodu nejvíce. Nerovnoprávnost u nich je více než zjevná, dokonce je stavěná na odiv jako cosi ctnostného. Společnost je takhle postavěná už po staletí a mnohé ženy se proto ani necítí být znevýhodňovány, spíše souhlasí s názorem, že jsou to, co jsou. Patří otci a později manželovi a to je jejich údělem, tak se narodily. Jen hrstka se dokáže vzepřít a přiblížit se západnímu světu.
Nerovnoprávnost, věřte nebo ne, se schovává také v naší demokratické společnosti. Ženy, které vykonají stejnou práci jako muži, které mají stejný titul a zaměstnání, dostávají menší platy. Proč? Jak je to možné? Ačkoliv je to zakázáno, spousta zaměstnavatelů se na pohovorech žen ptá, zda už mají děti nebo se je chystají mít a zda mají zajištěné hlídání. Nepřipadá vám trošku nespravedlivé, že žena matka je takto předurčena k pracovnímu neúspěchu? A pak se spousta lidí diví, že spousta mladých žen nechce mít děti. Všichni chtějí přece dobrou práci, kariéru a žít v určitém komfortu. Možná vám to připadá nehumánní, ale děti jsou v tomhle ohledu přítěž. Ale nemohou za to ženy. Mohou za to nároky dnešní společnosti.
Dále bych se chtěla vyjádřit k tomu, jak odlišně jsou oběma pohlavími vnímány tytéž skutky. Například když si dívky jako mladé dost užívají a mají hodně sexuálních partnerů, je to něco špatného a celkově všemi vnímáno dosti negativně, i ostatními ženami. Totéž když dělá muž, pouze sbírá zkušenosti, je považován za mistra, že svedl tolik mladých naivních dívčích srdcí a zase jsme ty hloupé my, že jsme podlehly. Když spolu muž a žena omylem splodí dítě, žena je povinna obětovat miminku veškerý svůj dosavadní život, zatímco muž si může téměř bez zodpovědnosti odkráčet.
Postavení žen a mužů má zajisté kořeny v minulosti. Bylo zcela normální, že manžel získal před svatbou nějaké zkušenosti s ženami, aby věděl co a jak, zatímco ženuška vstupovala do svazku neposkvrněná. S postupem času se pravidlům polevovalo. Počátkem 20. století prošlo postavení žen velkými změnami, získaly jsmě větší hodnotu a právo volit, ale mnohé názory jsou ve spoustě z nás zakořeněné dodnes. Například bych uvedla, že ženy si teprve zvykají na jakýsi rozlet a také ctižádost. Vždyť v minulosti s porovnáním s muži žila jen hrstka žen, která se nebála zviditelnit a nepotlačovala svůj talent. Uznejte sami, že například v literatuře není ženské jméno příliš časté.
Proto mi vadí, když někteří muži náš rozvoj zpochybňují a chtějí se navrátit ke starým způsobům. Vadí mi, když mi bratr říká, že ženy jsou hloupé a naivní. A proto jsem feministka. Protože chci stejné platy za tutéž práci, chci aby i žena byla viděna jako inteligentní a samostatná a ne jen jako otrok do kuchyně. Chci, abychom se chovaly méně nerozvážně, ale aby i naše činy měly stejnou hodnotu jako ty mužské. Aby naše slovo mělo stejnou důležitost. Chci, aby zmizelo násilí a naše zranitelnost.
Když jsem byla mladší, rodiče mě připravili o spoustu zážitků, protože jsem holka a tudíž jsem zranitelnější a tudíž mě nemohou pustit samotnou bez bratra. Takže můj víkendový program ležel v rukou muže, kterému to bylo dočista fuk. Chápu, že dnešní doba je plná úchylů atd...ale copak jsem tak slabá?
Copak jsem automaticky hloupější a ovlivnitelnější jen proto, že nemám mezi nohama penis?
Před půlrokem mi bylo řečeno, že ze mě nemůže být dobrá řidička, neboť jsem žena. Dnes již zdatně řídím.
Dokonce ani v mých osmnácti letech nemohu jít na diskotéku (díkybohu je nenavštěvuji často) bez doprovodu jednoho z mých bratrů!
Moje matka mi pravidelně nadává za to, že je nepořádek v naší společné sourozenecké šatně. Jim neřekne půl slova.
Naše učitelky jsou vždycky velmi pohoršené, když dívky mluví sprostě. U mužů je to typické.
Přesto jsem šťastná, že jsem žena a že mám tolik práv a svobod. Přestože nyní zmiňuji drobné nedostatky, které mě trápí, existují na světě země, kde jsou ženy vnímány daleko hůře. Jsem tedy přešťastná, že jsem se nenarodila tam. I tak se cítim povinna bojovat za to, aby moje práva přetrvala a aby se jich dostalo také ženám v ostatních zemích. A myslím, že tak by měla učinit každá žena.
Nemám, co bych dodala. Emma Watson tuto problematiku popisuje víc než skvěle. Podívejte se a posuďte sami.



