Zdravím všechny návštěvníky blogu. Jsem amatérská spisovatelka s až příliš smělými plány. Doufám, že vás můj blog zaujme alespoň zlomkem a najdete zde něco, s čím se ztotožníte. Jmenuji se Jana, na blogu si však říkám Jannie. Přeji hezké počtení a zanechte odkaz, ať vám mohu návštěvu oplatit.

Listopad 2014

Ano, jsem feministka

20. listopadu 2014 v 22:16 | Jannie Wearbliss |  Zamyšlení nad životem
Už od osmé třídy základní školy jsem pociťovala podivné svrbění a nutkání zasáhnout kdykoliv, když se nějaký muž navážel do žen, či nás jakkoliv vůči nim znevýhodňoval. V návalech vzteku, při vyslechnutí trýznivého příběhu nebohé spolužačky, kdy mi barvitě líčila, jak ji ten hajzl nechal, nebo po vášnivých projevech mého bratra, kdy vehementně tvrdil, že žena patří do kuchyně, jsem vykřikovala, že muže nenávidím. Ať doposud jsem sama sobě namlouvala, že nejsem feministka. Měla jsem kdesi hluboko zakořeněný dojem, že feminismus je nesnášenlivost vůči mužům. Nyní však mohu přiznat, že jí opravdu jsem...

...protože feminismus není nenávidění mužů! Feminismus je pouze víra v rovnoprávnost obou pohlaví, stejně jako maskulinismus, třebaže o něm se hovoří mnohem méně. K tomuto poznání mě dovedla léta vnitřního boje a také projev Emmy Watson na půdě OSN.


Emma zde rozvádí, jak je dnes slovo feminismus nepohodlné a ihned po vyřčení vnímáno agresivně. Také tvrdí, že v podstatě všichni, kteří ženy nijak neodstrkují jsou v podstatě feministé. Popisuje svoje setkání s nespravedlností a snaží se přimět jak ženy tak i muže, aby bojovali za rovnoprávnost.

Všechna feministická hnutí, organizace a společnosti víceméně usilovala (či usilují) o to, aby měla obě pohlaví stejná práva. Existuje jen opravdu hrstka radikálních společenství, kdy ženy otevřeně přiznávají, že muže nenávidí. Osobně myslím, že spousta z nich k tomu má důvod. Co se týče žen z evropských zemí, můžeme se setkat s domácím násilím, zhrzenými milenkami, opuštěnými maminkami. Ačkoliv ženy nejsou neviňátka, musíte pánové přiznat, že nezodpovědnost se vyskytuje častěji na vaší straně.

Právo opravdu nenávidět muže však podle mě mají hlavně ženy z afrických a východních muslimských států, kdy jsou ženy brány jako majetek, prodávány, znásilňovány svými manžely a povinny se mu plně oddat. Nemají právo na lásku, v mnohých případech jsou to sexuální otrokyně, nemohou mít vlastní názor, a v radikálních rodinách musí být manželovi ve všem povolné. Pokud mají nemanželský poměr, jsou ukamenovány.

Právě s těmito ženami nejvíce soucítím (nebo se alespoň pokouším, ale vím, že je nemožné se vžít do jejich situace) a právě těmto ženám bych přála svobodu nejvíce. Nerovnoprávnost u nich je více než zjevná, dokonce je stavěná na odiv jako cosi ctnostného. Společnost je takhle postavěná už po staletí a mnohé ženy se proto ani necítí být znevýhodňovány, spíše souhlasí s názorem, že jsou to, co jsou. Patří otci a později manželovi a to je jejich údělem, tak se narodily. Jen hrstka se dokáže vzepřít a přiblížit se západnímu světu.

Nerovnoprávnost, věřte nebo ne, se schovává také v naší demokratické společnosti. Ženy, které vykonají stejnou práci jako muži, které mají stejný titul a zaměstnání, dostávají menší platy. Proč? Jak je to možné? Ačkoliv je to zakázáno, spousta zaměstnavatelů se na pohovorech žen ptá, zda už mají děti nebo se je chystají mít a zda mají zajištěné hlídání. Nepřipadá vám trošku nespravedlivé, že žena matka je takto předurčena k pracovnímu neúspěchu? A pak se spousta lidí diví, že spousta mladých žen nechce mít děti. Všichni chtějí přece dobrou práci, kariéru a žít v určitém komfortu. Možná vám to připadá nehumánní, ale děti jsou v tomhle ohledu přítěž. Ale nemohou za to ženy. Mohou za to nároky dnešní společnosti.

Dále bych se chtěla vyjádřit k tomu, jak odlišně jsou oběma pohlavími vnímány tytéž skutky. Například když si dívky jako mladé dost užívají a mají hodně sexuálních partnerů, je to něco špatného a celkově všemi vnímáno dosti negativně, i ostatními ženami. Totéž když dělá muž, pouze sbírá zkušenosti, je považován za mistra, že svedl tolik mladých naivních dívčích srdcí a zase jsme ty hloupé my, že jsme podlehly. Když spolu muž a žena omylem splodí dítě, žena je povinna obětovat miminku veškerý svůj dosavadní život, zatímco muž si může téměř bez zodpovědnosti odkráčet.

Postavení žen a mužů má zajisté kořeny v minulosti. Bylo zcela normální, že manžel získal před svatbou nějaké zkušenosti s ženami, aby věděl co a jak, zatímco ženuška vstupovala do svazku neposkvrněná. S postupem času se pravidlům polevovalo. Počátkem 20. století prošlo postavení žen velkými změnami, získaly jsmě větší hodnotu a právo volit, ale mnohé názory jsou ve spoustě z nás zakořeněné dodnes. Například bych uvedla, že ženy si teprve zvykají na jakýsi rozlet a také ctižádost. Vždyť v minulosti s porovnáním s muži žila jen hrstka žen, která se nebála zviditelnit a nepotlačovala svůj talent. Uznejte sami, že například v literatuře není ženské jméno příliš časté.

Proto mi vadí, když někteří muži náš rozvoj zpochybňují a chtějí se navrátit ke starým způsobům. Vadí mi, když mi bratr říká, že ženy jsou hloupé a naivní. A proto jsem feministka. Protože chci stejné platy za tutéž práci, chci aby i žena byla viděna jako inteligentní a samostatná a ne jen jako otrok do kuchyně. Chci, abychom se chovaly méně nerozvážně, ale aby i naše činy měly stejnou hodnotu jako ty mužské. Aby naše slovo mělo stejnou důležitost. Chci, aby zmizelo násilí a naše zranitelnost.

Když jsem byla mladší, rodiče mě připravili o spoustu zážitků, protože jsem holka a tudíž jsem zranitelnější a tudíž mě nemohou pustit samotnou bez bratra. Takže můj víkendový program ležel v rukou muže, kterému to bylo dočista fuk. Chápu, že dnešní doba je plná úchylů atd...ale copak jsem tak slabá?
Copak jsem automaticky hloupější a ovlivnitelnější jen proto, že nemám mezi nohama penis?
Před půlrokem mi bylo řečeno, že ze mě nemůže být dobrá řidička, neboť jsem žena. Dnes již zdatně řídím.
Dokonce ani v mých osmnácti letech nemohu jít na diskotéku (díkybohu je nenavštěvuji často) bez doprovodu jednoho z mých bratrů!
Moje matka mi pravidelně nadává za to, že je nepořádek v naší společné sourozenecké šatně. Jim neřekne půl slova.
Naše učitelky jsou vždycky velmi pohoršené, když dívky mluví sprostě. U mužů je to typické.
Přesto jsem šťastná, že jsem žena a že mám tolik práv a svobod. Přestože nyní zmiňuji drobné nedostatky, které mě trápí, existují na světě země, kde jsou ženy vnímány daleko hůře. Jsem tedy přešťastná, že jsem se nenarodila tam. I tak se cítim povinna bojovat za to, aby moje práva přetrvala a aby se jich dostalo také ženám v ostatních zemích. A myslím, že tak by měla učinit každá žena.
Nemám, co bych dodala. Emma Watson tuto problematiku popisuje víc než skvěle. Podívejte se a posuďte sami.

Mezinárodní den studentstva

17. listopadu 2014 v 11:26 | Jannie Wearbliss
Byl vyhlášen v roce 1941 v Londýně. Doufám, že všichni víte, jak je tento den důležitý jak pro Čechy i Slováky. V roce 1939 byl při demonstraci na oslavu výročí vzniku Československé republiky zabit student Jan Opletal a pekařský dělník Václav Sedláček. V důsledku následně probíhajících demonstrací zavřel Hitler vysoké školy a spoustu studentů poslal 16. a 17. listopadu do koncentračních táborů.
V roce 1989 byl 17. listopad začátkem Sametové revoluce, která vedla k pádu komunismu u nás.



George Orwell - 1984

16. listopadu 2014 v 10:17 | Jannie Wearbliss |  Recenze


"Velký bratr tě sleduje!"

Co je víc nepředstavitelné než tato kniha? Co je víc nepochopitelné? A co je víc pravdivého?
Dlouhou dobu mi trčela v polici. Z doporučení spolužaček jsem věděla, že je to něco nevídaného, něco, co si člověk v roce 1949, kdy bylo dílo vydáno, nedokázal dost dobře představit. Všichni podlehli poválečné euforii a neviděli to druhé a stejně vážné zlo, které se vkrádalo mezi ně.
Svět je v knize rozdělen na tři superstáty: Oceánie, Eurasie a Eastasie. Rozdělení světa můžete vidět ZDE. Kniha je příběhem třicetidevíti letého muže jménem Winston Smith. Žije v Londýně a je členem Vnější strany. Kromě něj jsou zde také členové Vnitřní strany a Proléti, kteří nejsou překvapivě příliš sledováni. Naopak Winston se všude setkává s obrazovkami, které mapují každý jeho krok, slovo i výraz tváře. Projevuje vnitřní odpor vůči režimu, avšak nesmí se prozradit jediným pokřiveným úsměvem. Nesmí se stát podezřelým. Jako výraz vzpoury si začne psát deník, kde vkladá svou důvěru hlavně v proléty. Ti jediní by byli schopni obrátit režim a moc Strany vzhůru nohama.
Winston pracuje na ministerstvu pravdy, kde se vzdor příznivému pojmenování podílí na neustálem lhaní a klamání společnosti. Mazání minulosti a vytváření nové patří mezi jeho práci. Například bylo vyhlášeno, že se příděl čokolády sníží na dvacet gramů z třiceti. Jeho povinností je, aby přepsal článek v novinách, takže čokoláda se ve skutečnosti zvýšila! Všichni budou jásat jak je Velký bratr štědrý, zvýšil přece jejich příděl z patnácti gramů na dvacet gramů! Všichni však také vědí, že dříve býval příděl čokolády třicet gramů. Pamatují si to přece. A zde zafunguje tzv. doublethink, kdy se spojí dvě protikladné pravdy. A oběma jim musí člen strany uvěřit!
Winston v knize tajně navazuje milostný vztah se členkou Strany Julii. Tajně proto, že sexuální touha je ideozločin. Strana se snaží vymýtit veškerou touhu a chtíč. Chce jen věrnost jí samé a Velkému bratru. Julie je členkou Antisexuální ligy, ale dělá vše proto, aby její funkci pohanila. Je to mladá žena, která však ví, kdy mluvit a kdy mlčet. Aby se mohli stýkat, pronajmou si malý byt v prolétské čtvrti nad jedním krámem, kde si Winston koupil deník. Jejich nájemný je tak laskav a zaváže se mlčenlivostí. Přesto je to nakonec on, kdo je zradí. Prožijí několik pokorných měsíců, než jsou odhaleni a přesunuti na ministerstvo lásky.
Kvůli krutému mučení Winston přizná i to, co neprovedl. Popře svoji lásku k Julii, odhalí své myšlenky i své nitro. Stává se prázdným. Jeho mučitel O´Brien mu vysvětlí celou podstatu světa. Mučen je proto, aby ještě před smrtí očistil svou mysl od ideozločinu. Mučen je proto, aby se zamiloval do Velkého bratra.

Orwell podal výklad něčeho, co se v té době teprve rozmáhalo, co se dožadovalo zrození. A přece vystihl všechny hrůzy totalitního režimu, jako by nahlédl do budoucnosti. Každá svobodná myšlenka je potlačena. Každý čin proti straně je vymýcen už v zárodku. Jsou utvořeny dvě pravdy v důsledku doublethinku. Je vedena neustálá válka, aby se držela na uzdě lidská morálka, a aby byl odbyt nevyužitých surovin. Pokud se nevede s Eurasií, vede se s Eastasií a tuto rychlou změnu musí každý člověk vymazat z mysli. Oceánie přece vždycky vedla válku s Eastasií!! To jen potvrzuje domněnku, že spíš žádná válka ani vedena není.
Zachovává se bída a nedostatek, aby mohla být vynucena poslušnost. Mění se minulost, kterou musí každý ihned přijmout. Mění se minulost a mění se přítomnost. Nikdo již nemá kontrolu nad tím, co je pravda a co lež. Kromě Strany.
Pokud by tento režim někdy nastal, byl by to pro lidstvo naprostý konec. Horší závěr naší ubohé existence si nedovedu představit. Kniha mě šokovala svou krutostí a chladnotí. Lhostejnost lidí mě většinou neudivuje, ale tady se mi nechce věřit, že by se jich vzbouřila jen hrstka. Copak byli všichni tak polapeni? Tak oklamáni? Proč tak bezmezně věřili v Stranu a její důvěryhodnost?
Dalo by se říct, že jsem knihu v podstatě nepochopila. Snad když si ji jednou přečtu znovu. A pak znovu. A pak znovu. A stejně ještě nebudu pořádně chápat. Winston chápal proč. Ale nechápal JAK.

Byla jsem zvyklá

9. listopadu 2014 v 17:43 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
Další s řady podivných básní, jež se v poslední době vyskytují na tomto blogu. Je o jakémsi úpadu lidstva a jejich citů, zkrátka se nemůžu vyhnout pesimistickým tématům.


Byla jsem zvyklá rodit se mezi dvěma světy
v bušících srdcích rozprostřít vzdech zájmu
vzít z očí předsudky, zakořenit se potajnu
pak vyklíčit na povrch, vzít ze rtů dech.

Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes upadám v třpytku zapomění.

Byla jsem zvyklá vzkvétat v mladých srdcích
mámit z nich polibky a tiché věty
nechat je snít, věřit, že čas rychle letí
že je třeba všechno uspěchat.

Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes mladí o mě nestojí, dnes jen těla plení.

Byla jsem zvyklá zrát v tělech manželů
a po mnoho let se jim na hrudích hřát
pobízet k drobným činům, nechat uhlíky plát
pak znovu pookřát a odehnat vítr pochybností.

Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes jiskra umírá a cizí lož bez výčitky se hledá.

Byla jsem zvyklá umírat s tělem
a s posledním dechem razit cestu vpřed
opouštět tělo zledovatělé, však nezanechat jed
jen teplo své přítomnosti vložit na mrtvé rty.

Dnes již není tomu tak, již tomu tak není
já opouštím srdce ještě před zatměním.

Na ulici sedím, v zimě třesu se,
nechtěná a nežadoucí
mocí minulou již nevládnoucí
opovržením zasypaná.
Co jsem?

Sherlock mánie

7. listopadu 2014 v 15:48 | Jannie Wearbliss |  Deníkové zápisky
Šíří se po celém světě, uchvacuje každou rozumnou mysl a z mladých lidí činí maniaky prahnoucí po přídavku. Okouzluje inteligencí, vtipem i ostrou kritikou obyčejné neplodné mysli. Co je to?
Seriál Sherlock. Kdo zná a viděl, jistě chápe, o čem mluvím. Je to v podstatě druh závislosti, na který však musím být hrdá. Zbožňuji ten seriál. Jak zpracování a humor, tak výběr hlavních představitelů. Myslím, že jen málokdo dokáže Benedictovi Cumberbatchovi odolat. Připadám si trošku jako malá holka; plná euforie a naivní zamilovanosti. Nemohu se dočkat další série. Směji se každému jeho připitomnělému úsměvu a hlášce. A jako správná fanynka potřebuju kamarádku, s kterou můžu tuto poblázněnou zamilovanost sdílet. Naše posedlost je tím, co nás spojuje. Dokážeme o tom mluvit hodiny.
A zde máte výsledek. Zmíněná kamarádka slavila osmnáctiny a tak jsem jí vyrobila něco, co dokáže každý fanoušek ocenit.