Další s řady podivných básní, jež se v poslední době vyskytují na tomto blogu. Je o jakémsi úpadu lidstva a jejich citů, zkrátka se nemůžu vyhnout pesimistickým tématům.
Byla jsem zvyklá rodit se mezi dvěma světy
v bušících srdcích rozprostřít vzdech zájmu
vzít z očí předsudky, zakořenit se potajnu
pak vyklíčit na povrch, vzít ze rtů dech.
Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes upadám v třpytku zapomění.
Byla jsem zvyklá vzkvétat v mladých srdcích
mámit z nich polibky a tiché věty
nechat je snít, věřit, že čas rychle letí
že je třeba všechno uspěchat.
Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes mladí o mě nestojí, dnes jen těla plení.
Byla jsem zvyklá zrát v tělech manželů
a po mnoho let se jim na hrudích hřát
pobízet k drobným činům, nechat uhlíky plát
pak znovu pookřát a odehnat vítr pochybností.
Dnes není tomu tak, již tomu tak není
dnes jiskra umírá a cizí lož bez výčitky se hledá.
Byla jsem zvyklá umírat s tělem
a s posledním dechem razit cestu vpřed
opouštět tělo zledovatělé, však nezanechat jed
jen teplo své přítomnosti vložit na mrtvé rty.
Dnes již není tomu tak, již tomu tak není
já opouštím srdce ještě před zatměním.
Na ulici sedím, v zimě třesu se,
nechtěná a nežadoucí
mocí minulou již nevládnoucí
opovržením zasypaná.
Co jsem?


Mrazivá, krásná, neskutečná, pravdivá? Každopádně smekám!:-)