Zdravím všechny návštěvníky blogu. Jsem amatérská spisovatelka s až příliš smělými plány. Doufám, že vás můj blog zaujme alespoň zlomkem a najdete zde něco, s čím se ztotožníte. Jmenuji se Jana, na blogu si však říkám Jannie. Přeji hezké počtení a zanechte odkaz, ať vám mohu návštěvu oplatit.

Prosinec 2014

Silvestrovské nehty

31. prosince 2014 v 22:40 | Jannie Wearbliss |  Šikovné ručičky
Málokdy si tak vyhraju se svými nehty, ale tentokrát jsem si nemohla pomoct. Krásný Nový rok Vám přeje trošku přiopilá Jannie a můj sněhuláček :D :D


Cesta ke smrti

29. prosince 2014 v 22:08 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne

Říká se, že smrt je jediná jistota v životě. A je to pravda. Nic není tak stoprocentně jisté jako smrt. Není jisté, že dospějeme, že vystuduje a budou z nás úspěšní jedinci s barákem a vířivkou, že budeme mít rodinu a budeme milováni. Ani láska není jistá. Nic kromě smrti. Tak proč se tím trápit. Dokud jsme mladí, nezabývejme se takovými věcmi. Smrt může přijít znenadání, jako blesk z čistého nebe. Nebo o ní můžeme vědět a jen počkáme, až si pro nás příjde.

Napadlo mě podívat se na smrt očima slavných. Někteří o smrti vtipkují.
Woody Allen: "Neříkám, že nechci umřít. Jen nechci být u toho, až se to stane."

Někteří zcela chápou, že smrt je přirozené zakončení života. Jako řešení.
Josefmaría Escrivá de Balaguer: "Všechno se dá vyřešit kromě smrti. A smrt vyřeší všechno."

Další jsou hrdině ochotní zemřít pro dobrou věc.
Martin Luther King: "Člověk, který není ochoten pro něco zemřít, není hoden toho, aby žil."
Myslím, že King je ctihodným příkladem toho, že zemřít pro dobrou věc je pocta než utrpení.

"Žijeme pár let, ale mrtví jsme celé miliardy, vlastně věčně. Člověk je vlastně věčně mrtev."
Ladislav Fuks chápe smrt jako něco mnohem delšího než život a taky možná něco nadpozemského. Vždyť co my víme, třeba jsme mrtví zrovna tolik let, kolik si zasloužíme a teprve pak je nám souzeno se znovu narodit.

Další pojednávají o strachu ze smrti.
Immanuel Kant: "Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu."

"Nevíme nic o životě, jak bychom mohli vědět něco o smrti?" Konfucius se zase přiznává, jako spousta moudrých osobností, že není tak moudrý, za jakého jej svět má. Není možné vědět všechno a je dost možné nevědět nic o smrti.

Sigmund Freud: "Každý z nás dluží přírodě svoji smrt."
Tím vlastně říká, že smrt je přirozeným jevem v přírodě, příjde po životě a udržuje rovnováhu v celém vesmíru. Někdo zemře a další se narodí.

Podobně uvažuje také Shakespeare, který rovněž pomýšlí na smrt jako na druh platby za život.
"Smrtí může každý člověk zaplatit jen jednou."

J. V. Stalin: "Smrt jednotlivce je tragedie, smrt miliónů statistika." Bezcitnost sálající z tohoto citátu je drtivá, avšak my lidé takto chápeme velká čísla. Když zemře jeden, možná si vzpomeneme na jméno, když zemřou milióny, těžko známe přesný počet.

Gabriel García Márquéz možná považoval smrt za osobu kráčející po této zemi. Osobu s velmi špatným smyslem pro humor. "Smrt nemá smysl pro legraci."

"Smrt je lékem, který najdeme kdy chceme, ale máme ho užívat co nejpozději." Moliére nejspíš chápal smrt jako způsob vysvobození z okovů života. Sám našel tento lék na prknech jeviště.

Smrt ztělesňuje pro každého něco jiného. Pro někoho je to předmět strachu, jiní na ni čekají s radostí. Jiní se jí domáhají předně. Jedno je jisté: každý zemře. Život je cesta ke smrti. Smrti neutečeme. Nemůžeme změnit směr (pokud nějaký chytrý vědec nevynalezné lék na stáří). Proto si tu cestu co nejvíce prohlubme. Ať si nás matička Země pamatuje.

Co (ne)mám ráda na Vánocích

22. prosince 2014 v 16:57 | Jannie Wearbliss |  Zamyšlení nad životem
Tak když jsou ty Vánoce, tak taky přispěju svojí troškou do mlýna.

Mám ráda, když...
...je celý dům provoněný cukrovím. Potom chodím kvůli různým vymyšleným záminkám kolem kuchyně a tajně ujídám z talíře, když se mamka nedívá.
...je volno a můžu si dělat v podstatě, co chci. Žádná škola, skoro žádné úkoly (až na moje dvě super seminární práce, které už se pomalu dožadují pozornosti), žádné postávání v přeplněném trolejbusu, kdy vám na záda dýcha zpocený dědek a kolem se linou alkoholické výpary.
...můžu být vzhůru dlouho do noci. Jsem totiž noční tvor, nejlépe se mi tvoři v pozdních hodinách a tak píšu jako o život. Tady už chybí jen ta cigaretka a sklenička bílého.
...s rodinou pozorujeme vánoční komedie, uzobáváme solených arašídů a cukroví a do kritických partií se ukládají tuky.
-_-
...za okny sněží a bílé vločky pomalu zasypávají zelenou krajinu. To pak mám pocit, že jsem opravdu v nějakém kouzelném světě a v ten okamžik se již nikdy nechci vrátit do školy ani do zaběhnutých stereotypů.
...můžu neomezeně zapracovat na svých koníčcích a netrápí mě myšlenky na učení.


Nemám ráda...
...předvánoční úklid. Přímo jej nesnáším, protože mi připadá jako nehorázná otrava takto puntičkářsky vyklízet každý centimetr domu jen kvůli Vánocům. Ale nějak cítím, že to je potřeba a že to uklidní matčiny nervy, a tak raději dělám, co nakáže. A kolik se při tom najde ztracených věcí!
...všechny ty hromady jídla. Strašně bych si přála, abychom upekli třeba jen dva druhy cukroví a jedli to postupně. Jinak bychom mohli jíst jako normálně, žádné velké hostiny. Jenže se tak neděje, k Vánocům ty hromady cukru patří a já mám příliš slabou vůli, abych celý měsíc odolávala.
...když si po Vánocích stoupnu na váhu. To je katastrofa.
...když mě moje drahá matinka tahá do kostela. To mi opravdu dokáže zkazit náladu. Zrátka se tam necítím ve své kůži, připadám si tam jako vetřelec, který svým smýšlením narušuje tu oddanou vlnu, kterou vysílají všichni kolem. Ale také cítím radost těch lidí kolem, a tak to zkrátka přetrpím a pak si jdu po svých.
...ten pocit úzkosti, který se každým dnem zvětšuje. Mám dojem, že jsem svůj mozek zase ukolébala a on nebude schopný se probrat a znovu nahodit školní tempo. Mám z toho strach a pokaždé si přeji, aby byly prázdniny alespoň dvakrát tak delší.

A co vy? Co máte rádi a neradi na Vánocích?

Dcera bez citu

15. prosince 2014 v 21:37 | Jannie Wearbliss |  Básně
Tuto básničku jsem napsala pro svoji kamarádku a spolužačku u příležitosti recitační soutěže. Vyhrála třetí místo. Velice mě to těší a ještě více, že se sama nabídla.



V krvavém šatu vysvitlo slunce
je hořké ráno, kolem umíráček zní
dcera těžkopádně vstává
a obléká svůj šat pohřební.

Tam na loži její matka leží
s bledými líci klidně spí,
však žel už se nikdy neprobudí
již prožila svůj den poslední.

Otec i bratři, všichni pláčí
ukrutným žalem skolení,
avšak dcera slzu neuroní
jen obléká masku smuteční.

Synové bědují v nitru svém
z úst nese se modlitba bezděčná
tvář nebožky pokorně naslouchá
k ní promlouvá dcera nevděčná.

Matičko, jak jen stalo se to,
že se bezcitná dcera zrodila.
Dcera, jež otce vždy milovala,
však lásku k své matce pozbyla.

Matičko, jak jen se to stalo,
že jsem lhostejná vůči tobě,
že vztek a výčitky plamenné
my vždy měly proti sobě.

Nyní zde ležíš, mrtvola bílá,
svíčka již dávno zhasla ti
a já, dcera z lůna tvého
nejsem schopná zaplakati.

Budu navždy vina, že jsem řeči měla,
že domem zlostný křik otřásal
ale ty, matko, také vinu sdílíš,
že vztah náš se tímto rozdrásal.

Jak bolela myšlenka přetrpká,
že bratři mí jsou ti milejší
jak vlekl se čas, uprchla naděje
jen prázdnota srdce mé konejší.

Nyní netoužím po tvém odpuštění
vždyť já ti ani nedám své
až potkáme se jednou v nebi
snad se spolu smíříme.

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

10. prosince 2014 v 19:59 | Jannie Wearbliss |  Recenze


Připadám si hloupě, když jsem si naložila takovou tunu knih do konce školního roku a v prosinci mám přečtených pouze šest! Bohužel však není čas soustředit se jen na hobby. Pořád je co dělat do školy a předpokládám, že většinu vánočních prázdnin strávím psaním seminárek do dějepisu a psychologie. Přečetla jsem si tedy alespoň ještě jeden kousek, než se pustím do odborných knih o postavení žen a prvních feministkách (ano, moje téma seminárky :D )

Jinak chci říct, že ten seznam nebyl zrovna radostná volba. Četla jsem šest knih a hned u tří z nich jsem brečela jako želva. Zelená míle, Hvězdy nám nepřály a pak právě tato kniha.
Narazila jsem na ni asi před rokem v knihkupectví a anotace mě ihned zaujala. O něco později se mi shodou náhod dostala do ruky a opět musím říct, že jsem nelitovala. Tak mě to chytlo, že jsem nad ní strávila většinu času, co jsem s nevolností ležela doma a nešla do školy.
Kniha je příběhem o muži Willu Traynorovi, který měl úžasný život. Byl aktivní, bohatý, cestoval, měl spoustu sexu jak sám tvrdil, ale stalo se něco, s čím nepočítal a on je najednou uvězněn na vozíku. O dva roky později se seznamuje se svojí novou ošetřovelkou Louisou Clarkovou. Jejich vztah je zpočátku hodně chladný, neboť on o ni nestojí a ona chce hlavně štědrou výplatu, aby vypomohla rodině s rozpočtem. Má přítele, s kterým však nemá mnoho společného a sama nejspíš neví, co chce. Celý život žije v tom zapadlém rodném městečku a doufá, že to tak i zůstane. Zato Will ví moc dobře co chce, avšak mít to nemůže. Život ho nebaví a již v ničem nevidí smysl. A tak postupem času vzniká jakési křehké pouto, které se mění v silné přátelství. Louisa se snaží přimět Willa, že stále ještě existují věcí, kvůli nimž by mohl chtít žít a on ji přesvědčuje, aby se trochu odvázala a oddala se svému životnímu snu, ať je jakýkoliv. Během šesti měsícu se oba navzájem změní k nepoznání, oba si ujasní, co vlastně od života čekají a samozřejmě se do sebe zamilují.
Když se na ten příběh dívám zpětně, mám dojem, že autorka si libuje v osudových hrátkách. Právě díky tomu působí kniha ta hořce i krásně. Will by pravděpodobně nikdy nebyl na vozíčku, kdyby vyšel z bytu jen o chvíli později. Možná, že kdyby se tolik nesnažil uhnat ten taxík, nikdy by se mu to nestalo. Louisa by si nikdy nemusela shánět nové zaměstnání, kdyby nepřišla o práci v kavárně Mazaná houstička. a nikdy by se nesetkali, kdyby ji Willova matka nepřijala. Osud zkrátka zasáhl právě v té nečekané chvíli a stalo se to! Vždycky mě takové věci ohromují. Přestože se zdají nepravděpodobné a jistě se mezi vámi najde spousta skeptiků, kteří nad tím jen ohrnou nos, ale já tomu věřím. Chci tomu naivně věřit.
Autorka má výborný styl psaní, kniha je čtivá a ačkoliv plná popisů, nenudí vás. Příběh je prosycen vtipem i žalem, pobavíte se, ale taky pobrečíte. Co je však hlavní a v dnešní době vzácné, je, že vám kniha předá jisté poselství. Takové obsahují jen málokteré knihy. Takové, nad kterým musíte usilovně přemýšlet, hryzat se do rtu a říkat si, opravdu, vážně? Není na tom něco pravdy? Neměl(a) bych i já něco dělat ze svým životem?
Brečela jsem hlavně v trpkém pomyšlení, že něco tak úžasného, procítěného a naplňujícího se mi nikdy nepodaří napsat...

Mánie pokračuje

3. prosince 2014 v 22:43 | Jannie Wearbliss |  Šikovné ručičky
Udělala jsem si k Vánocům radost, koupila si plátěnou tašku a za jeden večer vznikla tahle krásná dekorace. Za nic bych ji nevyměnila. Cumberbitches, jen záviďte.



Malé věci nás dělají velkými

1. prosince 2014 v 22:05 | Jannie Wearbliss |  Téma týdne
V životě jsou události, v nichž má člověk dojem, že už dál nemůže. Že je příliš zahlcen vším tím kolem sebe, že už nedokáže víc zvládat. Nejradši by si lehl, zavřel oči a v klidu umřel. Je to smutné, že se vzdáváme tak brzo. Při každém sebemenším neúspěchu se nám hroutí svět. A přitom je na světě tolik drobných věcí, za něž bychom měli být vděční a měli bychom být šťastní, že máme to, co máme.
Vždycky když zažívám pocit neúspěchu, snažím se myslet na ten soubor drobných věcí, které mě obklopují, a které mi pomáhají zvednout se a jít dál. Pomáhají mi nepodlehnout sebelítosti.
Vzpomenu si na své bratry, kteří mi vždy nezapomínají připomenout, kdy je ta vhodná chvíle mrsknout sešitem o podlahu.
Myslím na svého otce, jak se pobaveně pochechtává, když příliš prudce smýknu auto zatáčkou.
Myslím na svoji matku, s jakou péčí pro nás každý den vaří teplé jídlo.
Myslím na svoji kamarádku Nikču a na naše zážitky ze základní školy, naše opisování, provokování učitelek a toulání se po městě.
Myslím na spolužačku a na její přitroublý smícha a šílený smysl pro humor. Myslím na svoji velkou rodinu, na svůj super pokojíček, na své oblíbené knihy, své povídky, své básně.
Myslím na Kačku, která vždy pochopí, co se děje v mém nitru. Myslím na svého kamaráda, který je homosexuál, ale netrápí se předsudky a řečmi. Vždycky se úžasně nasmějeme.
Myslím na ty drobné úspěchy v mém životě.
Myslím na svou každodenní snídani, vločky s jogurtem, nejoblíbenější jídlo dne, které si užívám.
Myslím na své tři kávy denně.
Myslím na to, kolik možností mám ve svém životě, kolik svobod a práv. Co všechno můžu dělat.
Kreslím. Zpívám si ve sprše. Můžu říct, co si myslím. Mám spoustu kamarádů, kteří mě podrží. Směju se. Zlobím se. Píšu. Učím se. Vzdělávám se. Čtu. Pokouším se hrát na klavír. Doufám... Dýchám....
Žiju.