Tuto básničku jsem napsala pro svoji kamarádku a spolužačku u příležitosti recitační soutěže. Vyhrála třetí místo. Velice mě to těší a ještě více, že se sama nabídla.
V krvavém šatu vysvitlo slunce
je hořké ráno, kolem umíráček zní
dcera těžkopádně vstává
a obléká svůj šat pohřební.
Tam na loži její matka leží
s bledými líci klidně spí,
však žel už se nikdy neprobudí
již prožila svůj den poslední.
Otec i bratři, všichni pláčí
ukrutným žalem skolení,
avšak dcera slzu neuroní
jen obléká masku smuteční.
Synové bědují v nitru svém
z úst nese se modlitba bezděčná
tvář nebožky pokorně naslouchá
k ní promlouvá dcera nevděčná.
Matičko, jak jen stalo se to,
že se bezcitná dcera zrodila.
Dcera, jež otce vždy milovala,
však lásku k své matce pozbyla.
Matičko, jak jen se to stalo,
že jsem lhostejná vůči tobě,
že vztek a výčitky plamenné
my vždy měly proti sobě.
Nyní zde ležíš, mrtvola bílá,
svíčka již dávno zhasla ti
a já, dcera z lůna tvého
nejsem schopná zaplakati.
Budu navždy vina, že jsem řeči měla,
že domem zlostný křik otřásal
ale ty, matko, také vinu sdílíš,
že vztah náš se tímto rozdrásal.
Jak bolela myšlenka přetrpká,
že bratři mí jsou ti milejší
jak vlekl se čas, uprchla naděje
jen prázdnota srdce mé konejší.
Nyní netoužím po tvém odpuštění
vždyť já ti ani nedám své
až potkáme se jednou v nebi
snad se spolu smíříme.


Wow. To je úplně jak od Erbena. Smekám před tebou. :)